neděle 11. října 2015


Sochařská výzdoba kostela Stětí sv. Jana Křtitele v Hospozíně



K významným památkám renesančního umění na Slánsku patří kostel v Hozpozíně. Tradičně je řazen do tzv. Velvarského okruhu, který s ním tvoří sakrální stavby v nedalekých Velvarech, na jejichž podobě se podíleli italští stavitelé. Kostel v dnešní podobě nechal postavit v r. 1595 Jan st. Hrobčický z Hrobčic, aby nahradil dosluhující kostelík, jehož existence je doložena již ve 14.století.

Nový svatostánek vystavěný v renesančním slohu je poměrně jednoduchou stavbou, která však zaujme návštěvníka svou sochařskou výzdobou. Ta jediná dnes v interiéru po nájezdech vandalů a zlodějů zůstala na svém místě. 1.)

Ještě než do chrámu Páně vstoupíme spočine náš zrak na bohatě zdobený renesanční portál hlavního vchodu. Portál, jehož datace je dána latinským nápisem ANNO a letopočtem 1595 pod volutami nádpražní římsy,je ve spodní části ( ostění ) ozdoben rozetami a okřídlenými hlavičkami andělů, horní část ( nadpraží ) je poté vyhrazeno heraldické výzdobě doplněné nápisovými páskami. Text na dvou z nich se zachoval dodnes. Erby náleží staviteli kostela ( uprostřed ) a jeho manželkám Benigně Hrobčické z Hrobčič ( napravo ) a Eufrozině rozené Rabicové z Rabic ( nalevo ). Restaurace provedená v r. 1992 odhalila na znacích zbytky polychromie. Jak vypadalo barevné provedení obou znaků Hrobčických z Hrobčic si lze představit, avšak u Rabicarů z Rabic nejsou tintktury jejich erbu známy. Erb Hrobčických vypadal patrně původně takto: v červenomodře čtvrceném štítu dva hadi dvakrát propletení, vpravo zlatý, vlevo stříbrný, možná oba s korunkami opačných barev . Klenotem byli tíž hadi na paví kytce, přikryvadla modrá a červená. Znak Rabicarů z Rabic lze popsat asi takto : štít je dvakrát dělen, klenotem je dvakrát dělený kužel zakončený na vrcholu pery, ty jsou také u jeho spodku. 2.)

Vejdeme – li do chrámu hlavní vchodem procházíme pod kruchtou. Její tíhu nesou dva toskánské sloupy a dva polosloupy u zdí, které jsou od sebe stejně vzdáleny. Poprsnici kruchty nad sloupy zdobí čtyři prázdné renesanční kartuše. Celé provedení empory nám vzdáleně připomíná kůr sv. Kateřiny ve Velvarech. 3.)

Nejzajímavější z náhrobků nacházející se v kostele jsou náhrobní desky Jana st. Hrobčického z Hrobčic a na Hospozíně a Benigny Hrobčické z Hrobčic, které jsou umístěni naproti sobě v lodi kostela. Náhrobníky, které jsou provedené v hlubokém reliéfu, zobrazují figuru zemřelého. V případě Jana Hrobčického je to rytíř v renesanční plátové zbroji, který v levé ruce drží helm s chocholem a v pravé svírá meč. Hlava zemřelého spočívá na velkém polštáři. U pravé nohy je erb Hrobčických z Hrobčic, jehož štít má navzdory heraldickým pravidlům podobu kartuše. Okraj náhrobku vytváří okolo postavy rám, na kterém je v staročeském jazyku napsáno jméno a datum zesnulého. Obdobně je proveden také náhrobek Benigny Hrobčické. Na něm vidíme dámu v dlouhém šatu dle tehdejší módy, s límcem kolem krku a čapcem na hlavě. Ta spočívá na bohatě tvarované podušce. Ruce překřížené na břiše drží modlitební knížku a křížek, který je dnes stěží viditelný. U levého spodního okraje náhrobníku je v rostlinném oválu umístěn znak Hrobčických a lem náhrobní desky zdobí gotickým písmem provedení nápis, jenž sděluje jméno zesnulé a datum jejího úmrtí. 4.)

Co víme o zemřelých? Jan ( + 1599 ), byl synem Adama ( Mikše ) Hrobčického z Hrobčic a vnuk pražského staroměstského měšťana Jana Mikše, který se stal s povolením krále Ferdinanda I. v. r. 1538 erbovním strýcem Jeronýma z Hrobčic a mohl tak používat jeho erb a přídomek. Mikeš a jeho syn Adam postupně rozšířili rodový majetek o Páleč, Budenice, Jarpice. Adamův syn Jan se v pramenech poprvé vyskytuje v r. 1571, kdy byl již zletilý a otec jej nechal oženit s Benignou ( + 1588 ), jejíž věno nechává zapsat na Velké Pálči. Ta byla patrně vnučkou Jeronýma z Hrobčic, který už před r.1526 obdržel erb od krále Ludvíka Jagellonského a snad byl i povýšen do vladyckého stavu. Benigna r. 1583 kupuje od Bedřicha a Albrechta Štrouchů z Chlumku Hospozín. Po Adamově smrti v r. 1587 si jeho synové dělí zděděný majetek a Janovi připadají Šlapanice. Po smrti manželky ( 1588 ) dědí Jan Hospozín, r. 1594 přikupuje ves Jarpice a o tři roky později získává Úděšice. V tu dobu je již podruhé ženat, poté co r. 1592 uzavírá sňatek s Eufrozinou, dcerou Karla Rabicara z Rabic a na Drmoulu a jeho manželky Amalie rozené Knopové z Losištejna. Jan umírá bezdětný a dědictví se ujímají jeho bratrové. 5.)

Nedaleko od náhrobního kamene Benigny stojí kamenná kazatelna. Je to patrně to nejcennější, co se zde nachází a tak jí dnes před nenechavci chrání dřevěné bednění. Jak vypadá se tak dozvíme pouze z vyobrazení a popisu, který zanechal Ferdinand Velc. Ten její tvar přirovnal k renesančnímu kalichu. Námětem její sochařské výzdoby je Strom Jesse, který je výtvarným vyjádřením Izajášova proroctví o tom, že z potomstva Jesse ( Jišaje ), otce izraelského krále Davida, se zrodí Mesiáš. Vedle zpodobnění Kristova rodokmenu je však také znázorněním spojitostí mezi Novým Zákonem ( zastoupenými evangelisty ) a Zákonem Starým ( proroci ). Ve spodku kazatelny jsou vytesány tři lvi ( symboly bdělosti patrně též odkazující ke Kristu ) stojící na skále. Na jejich hřbetě leží stařec s plnovousem, který si hlavu podpírá rukou. Jejím Jesse, jak se dozvídáme s pásky přehozené přes jeho tělo. Z něho vyrůstá strom, jehož větve se čím dál bohatěji košatí a vedou k jednotlivým biblickým postavám, které by jako z něho vyrůstali. Prvou skupinu tvoří král David, prorok Jeremiáš a neznámá postava s páskou s latinským textem. Je to úryvek z Izajášova proroctví o ratolesti, která vyrazí z pahýlu Jesse ( Izj. 11, 1.- 2. : ,, Vyrazí ratolest ( větev – P. Marie ) z kořene Jesse, vypučí výhonek ( květ – Ježíš Kristus) z jeho pahýlu. Na něm spočine duch Hospodinův“ ). Další tvoří čtyři poprsí s korunou na hlavě. Mohlo by se ve všech případech jednat o židovské krále, ale z nápisových pásek víme, že vedle krále Šalamouna je jednou z postav také prorok Nathan. Zbývající dvě poprsí nejsou označena. Velc se domníval, že se jedná o proroky Daniela a Eliáše, ale součástí stromu bývají i jiní proroci, jako je tomu třeba na jednom z oken katedrály v Chartres. Strom se dále větví do dvou linií. Jedna vede od poprsí Jáchyma k jeho dceři Marii, aby se na závěr rozdvojila tak, aby její konce vedly k symbolům evangelistů Marka ( okřídlený lev ) a Jana ( orel ). Druhá se vine od Jakoba přes Josefa, načež se také rozdvojuje, aby její vrcholy tvořily zbývající dva evangelisté Lukáš ( okřídlený vůl ) a Matouš ( nezvykle vousatá tvář starce ). Průsečíkem těchto linií je evangelisty obklopený Syn Boží, zpodobněný jako malé nahé sedící dítě, které v jedné ruce drží kříž a druhou žehná světu. Nad ním se vznáší Duch svatý v podobě holubice a pod ním je prázdná kartuš. Jaké bylo původní barevné provedení kazatelny netušíme, protože dnešní vzhled získala až při restauraci v 19.století. Kdo byl autorem podobně jako u předchozích děl nevíme, lze však spekulovat o tom, že pocházel z řad italských mistrů usazených ve Velvarech. 6.)

Kamenosochařská výzdoba nejen kazatelny řadí hospozínský kostel mezi přední pamětihodnosti regionu. Její stav i přes dílčí opravy však podobně jak u mnoha dalších venkovských svatyní není dobrý a potřebuje nutně urychlenou opravu. Nezbývá tedy doufat, že se v budoucnu najdou potřebné finanční prostředky a lidé budou moci spatřit opět kostel v celé své nádheře. 7.)



Poznámky :



  1. Ferdinand Velc, Soupis památek uměleckých a historických v Království českém, XX.díl, Politický okres slánský, Praha 1904, s. 34. - 45., termín Velvarský okruh uvedla do literatury Eva Šamánková, Architektura české renesance, Praha 1961, str. 94 – 95, která do něj zahrnuje vedle kostela v Hospozíně farní kostel sv. Kateřiny a hřbitovní kostel sv. Jiří ve Velvarech, k nim http://www.velvary.cz/mesto/historie/, vyhlédáno 29.8.2015, stav kostela v r. 2012 ilustrují fotografie na http://www.obec-hospozin.cz/fotografie/kostel-steti-sv-jana/, vyhledáno 29.8.2015

  2. Velc, Soupis ( pozn. 1 .), s. 35, Šamánková, Architektura ( pozn. 1 ), s. 94, která nachází v jeho provedení určitou podobnost s portálem hřbitovní kostela v Mladé Boleslavi, k restaurování Vladimír Přibyl, Monumenta rediviva, Památky restaurované v letech 1990 – 1993 na Kladensku a Slánsku ( kat. výst. ), Kladno 1993, k erbům - znak Hrobčických z Hrobčic vyobrazení a popis Jiří Louda - Rudolf Anděl ( ed.), Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, III.díl, Severní Čechy, Praha 1984, nestr. příloha a znak Rabicarů z Rabic Milan Mysliveček, Erbovník aneb kniha o znacích i osudech rodů žijících v Čechách a na Moravě, Praha 1993, s.46.

  3. Na podobnost s Velvary již upozornila Šamánková, Architektura ( pozn.1. ), s. 94

  4. Náhrobky popsány Velcem – Velc, Soupis ( pozn .1 ), s. 40 – 41, dnešní stav http://www.obec-hospozin.cz/fotografie/kostel-steti-sv-jana/, vyhledáno 29.8.2015

  5. Josef Janáček – Jiří Louda, České erby, Praha 1988, s.119, August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království Českého, VIII. díl, Rakovnicko a Slánsko, Praha 1891, s.210 – 211, Sčk. [ August Sedláček ], heslo Hrobčický z Hrobčic,in: Ottův slovník naučný, XI. díl, Praha 1897, s.766 -767.

  6. Velc, Soupis ( pozn. 1 ), s. 39 – 40., fotografie také Stanislav Krajník – Zdeněk Pospíšil, Kladensko, Praha 1985, s. 64 – 65., motiv Strom Jesse je většinou v sakrálních prostorech součástí výzdoby vitráží ( např. katedrála v Chartres, Yorku nebo v Canterbury ) nebo námětem fresek, ale jeho zpodobnění na kazatelnách již není tak obvyklé ( např. kostel sv. Jakuba ve Villachu v Rakousku. ), k ikonografii – Hynek Rulíšek, heslo Lev, in: Hynek Rulíšek, Postavy, atributy,symboly. Slovník křesťanské ikonografie, Hluboká nad Vltavou 2005, nestr. a Hynek Rulíšek, heslo Jesse, in: ibidem, nestr.

  7. Aktuální stav památky – Vladimír Přibyl, Alena Urbanová, Slánsko – soupis nemovitých kulturních památek – stav k 31.5.2015 na http://www.pamatky.slany.cz/images//seznam.pdf













pátek 5. října 2012


Umění doby jagellonské ve Slaném





Toto léto hostila Kutná Hora zajímavý mezinárodní výstavní projekt Europa Jagellonica, který návštěvníka seznámil s uměním a kulturou ve Střední Evropě, jenž vzniklo za vlády dynastie Jagellonců. Samo město jakoby by bylo součástí této expozice ( chrám sv. Barbory, Kamenný dům a Kamenná studna ). Avšak nejen jeho tvář tato doba změnila, také v ostatních českých městech tehdy panoval čilý stavební ruch. To do dnešních časů připomíná řada památek, z nichž lze namátkou jmenovat Vladislavský sál na Pražském hradě, Prašnou bránu na Starém Městě Pražském, kostel sv. Mikuláše v Lounech či Vysokou bránu v Rakovníku. Nejinak tomu bylo ve Slaném, i když stopy, které tato doba zanechala, nejsou tak čitelné jako jinde. ( 1.)

Na počátku panování Vladislava II. Jagellonského v českých zemích je ve Slaném dokončena přestavba městského opevnění, jejíž počátky lze datovat těsně po skončení husitských válek, ale nejvíce je spojená s dobou Jiřího z Poděbrad. O tom, že však skončila až za jeho nástupce, se usuzuje z nedochovaného nápisu ze zbořeného barbakánu Pražské brány, jehož text poprvé publikoval F. B. Mikovec ve svých Starožitnostech a památkách země české. Hovoří o tom, že r.1472 v prvém roce Vladislavovy vlády byla založena nebo vyzdvižena bašta čili dnešní terminologii výše zmíněný barbakán. Jakou vypovídací hodnotu má však tato zpráva pro zdokumentování vzniku této stavby, se dosud odborníci neshodli. ( 2.)

S městskými hradbami patrně souvisí plastika trůnícího krále, jenž bývá někdy považovaná za zpodobnění prvního Jagellonce na českém trůnu. Zda však její původní místo bylo stejné jako to v 19.století, kdy se nacházela ve výklenku na hradební zdi, nebo sem byla přemístěna dodatečně z některé z bran, bašty či průčelí některého měšťanského domu, se již bohužel nedovíme. V současné době je spolu s figurou zbrojnoše s orlicí, jenž pochází z dalšího výklenku ze zbořeného slánského opevnění, umístěna v prvním patře městského muzea. Snad v minulosti existovala ještě druhá figura, zbrojnoš se lvem, o níž se zmiňují Ottovy Čechy, ta se však nedochovala. Lze si tak představit, že se mohlo zprvu jednat o sousoší – uprostřed trůnící král, po jeho stranách zbrojnoši, které podobou své kompozice připomíná mladší miniaturu W. Frölicha ve Znojemské právní knize z 1523, na které mladý král Ludvík Jagellonský sedí na trůně a po jeho stranách jsou stojí dva štítonoši s praporci a štíty se znaky Království českého ( lev) a Jagellonců ( orlice ). Zda se v našem případě jednalo u zbrojnošů o erbovní zvířata, lze dnes již těžko rozhodnout. Dochované plastiky se nám zachovali v poškozeném stavu a jsou pokryty neurčitým šedým nátěrem, jenž je patrně výsledkem snahy konzervovat narušený povrch kamene, takže nelze bezpečně určit, zda byli polychromované, i když je to pravděpodobné. Výtvarně vykazují příbuznost se skulpturami, jenž dosud můžeme spatřit zazděné ve výklencích Maňasovského domu ve Štechově ulici, jenž snad pochází z 15. nebo počátku 16.století. J. Štovíček ve svém článku Slánská skulptura Jiřího z Poděbrad upozorňuje na určitou podobnost mezi slánskou sochou Vladislava Jagellonského a plastikou připisovanou tomuto panovníkovi z hradu Křivoklátu, jenž se za Jagellonců dočkal výrazné přestavby. ( 3.)

Někdy na začátku 16.století se slánští radní rozhodli přestavět Velvarskou bránu, aby lépe čelila případnému útoku. Přestavba však z nejasných důvodů nebyla dokončena. Původní lomové zdivo na hlavním severním průčelí mělo být nahrazeno kvádrovým, ale nakonec se tak stalo pouze zčásti. Současně s tím také patrně z podnětu investorů této přestavby vznikla nová heraldická výzdoba věže. Vedle symbolů některých slánských cechů se tu setkáváme s erby šlechtickými a znakem města. Tato heraldická galerie je výjimečná ze dvou důvodů, jednak se cechovní symbolikou na branách českých měst v této podobě nesetkáváme tak často a za druhé snoubí prvky pozdně gotické ( kolčí štíty) s raně renesančními ( edikula ). ( 4.)

Panování Jagellonců je v našem městě spojeno také s dostavbou kostela sv. Gotharda do podoby, kterou známe z Willenbergovy kresby Slaného z roku 1602. R 1520 je považován za datum dokončení sakristie, jenž byla přistavěna k jižnímu boku presbyteria. Dovršilo se tak konečně dílo, jenž mělo odstranit následky, které chrámu způsobilo obléhání města tábory a sirotky vedené Janem Roháčem z Dubé v r.1425. Komplikovaný stavební vývoj a nedostatek písemných pramenů znemožňuje přesnější dataci nejstarší výzdoby chrámu. Z té vnější se svou podobou do doby jagellonské hlásí městský znak na severní straně presbytáře, jenž vykazuje určité známky příbuznosti s heraldickou galerií na Velvarské bráně. Ostatní venkovní sochařská výzdoba se zachovala v torzovitém stavu, takže lze těžko přesně určit dobu jejího vzniku. Vnitřní výzdobě kněžiště vévodí svorník s hlavou Krista, který podle staršího staršího bádání vzniknul před r. 1460, ale to novější ho klade až na přelom 15. a 16. století. Stejný problém vyvstává v otázce doby zhotovení pozdně gotických maleb v presbytáři. Zobrazení andělů s nástroji umučení a Krista s kalichem bývá datováno před r.1463, je však možné jej také spojit s r.1471, kdy král Vladislav II. potvrdil svému městu jeho privilegia. Přesto se však s ohledem na danou ikonografii přiklání naše přední odbornice na středověké nástěnné malířství Z. Všetečková k názoru, že malby pocházejí spíše z věku poděbradského. Bereme-li však za směrodatnou tézi, že mezi vznikem presbyteria a sakristie byl jen nevelký odstup, musejí být podstatně mladší. ( 5.)

Z tehdejšího vybavení chrámu se do dnešních dob zachovala křtitelnice, kterou lze bezpečně datovat do r.1511. Je to nádoba ve tvaru zvonu, která spočívá na třech zoomorfních nohách s hlavami vousatých starců, snad proroků ze Starého Zákona. Je uzavřena víkem, jenž bylo v baroku doplněno o kříž. Na plášti obíhá dvouřádkový latinský nápis provedený v gotické minuskuli, jenž nás informuje o době vzniku a autorech, jimiž jsou pražský staroměstský mistr Jan Faber ( +1515 ) a patrně novoměstský cínař Pavel Beran. Výzdoba je tvořena liliovou korunou, nad níž jsou čtyři evangelisté zastoupeny svými symboly. Ostatní inventář, který lze z té doby předpokládat, se nám v důsledku barokizace chrámu nedochoval, takže lze pouze uvažovat o nějakém sochařském či malířském díle v podobě oltářní archy podobné oltáři z Ledců či ze Smečna. Máme však zachovány dva ze tří zvonů, které v jagellonské době vznikli. První z nich, celkově největší, je Gothard z r.1494 a je na něm vyobrazen sv. Gothard jako biskup spolu s Pannou Marii. Druhý Vojtěch z r.1508 zdobí reliéf Panny Marie. Ten, který se nedochoval, se jmenoval Dominik ( 1521), byl v 19.století přelití Josefem Diepoldem a padnul za oběť válečnému šílenství. ( 5.)

Panování králů z dynastie Jagellonců se dějin města zapsalo jako doba poměrného klidu a prosperity. To dokazuje i dokončení stavebních aktivit započatých v předchozím poděbradském věku. Městské opevnění je zmodernizováno tak, aby lépe chránilo před účinky palných zbraní. Snad jako projev díků za potvrzení městských privilegií a udělení výsady pečetit své listiny červeným voskem pak Slánští umisťují na hradby sochu Vladislava Jagellonského. Téměř současně finišuje generální oprava kostela, který dostává novou výzdobu a vybavení. Město tak z větší části dostává tvář, kterou známe z jeho nejstaršího Willenbergova zobrazení. ( 6.)




Poznámky:

  1. Europa Jagellonica 1386 – 1572 Umění a kultura ve Střední Evropě za vlády Jagellonců, Kutná Hora / GASK 20.5.- 30.9.2012. K umění doby jagellonské J. Homolka a kol., Pozdně gotické umění v Čechách, Praha 1978 a především na architekturu zaměřená práce J. Kuthana, Královské dílo za vlády Jiřího z Poděbrad a dynastie Jagellonců, Praha 2010.
  2. Nepřímým důkazem o tom, že přestavba opevnění byla již dokončena je zpráva o tom, že r. 1477 bylo v mírových dobách povoleno využívat jedné z věží hlavní hradební zdi k soukromým účelům jednoho ze slánských měštanů, jenž ji za to měl opravit viz. Vladislav Razím, Opevnění města Slaného v minulosti a dnes, in Slaný České město ve středověku, Kladno – Slaný 1997. Počátek výstavby barbakánu se většinou klade již do doby Jiřího z Poděbrad nebo ještě starší, čemuž snad nasvědčuje označení Pražské brány jako Hradské z r.1468, a s Vladislavem je spojováno patrně jeho úplné dokončení nebo nějaké přestavby či opravy. Nápis však také vůbec nemusí souviset s barbakánem a mohl se na něj dostat druhotně. K barbakánu nejnověji Z. Kuchyňka, Pražská brána ve Slaném. Příspěvek ikonografie k datování stavby, in Slánský obzor roč.13(113)/2005, Slaný 2006, tam i starší literatura k tématu.
  3. Socha bývá někdy považována za zpodobnění Jiřího z Poděbrad např .F. Velc, Plastické umění na Slánsku, Slánský obzor III, Slaný 1895 nebo týž, Soupis památek historických a uměleckých Kralovství českého XX. Politický okres slánský, Praha 1904. Naproti tomu tzv. Ottovy Čechy, Díl XII- Rakovnicko, Slánsko a středočeské meziříčí, Praha 1903, a nověji J. Štovíček, Slánská skulptura Jiřího z Poděbrad. Vlastivědný zpravodaj Polabí, roč.11,1971 ji dávají do spojitosti s Vladislavem Jagellonským. V. Přibyl nadhodil hypotézu o možném příbuzenství skulptur z Maňasovského domu se svorníkem s hlavou Krista z presbytáře kostela sv. Gothatda ve Slaném, který vzniknul patrně okolo r. 1500 viz. V.Přibyl a kol.,.Sv.Gothard ve Slaném v proměnách věků ( 1137 – 2007), Slaný 2007.
  4. K Velvarské bráně viz. J. Žižka, E. Volfová, Průzkum průčelí Velvarské brány, in Slaný. České město ve středověku, Kladno -Slaný 1997 a stavebně historický výzkum V. Všetečky, Slaný, Velvarská brána a Černá bašta, SHP ,rkp, Praha 1986.
  5. Obecně o kostelu nejnověji V.Přibyl a kol., Sv. Gothard ve Slaném......,Slaný 2007, ke stavebnímu vývoji J. Sommer, Ke stavebnímu vývoji kostela sv. Gotharda ve Slaném, in Slaný. České město ve středověku, Kladno – Slaný 1997, svorník s Kristem Z. Kuchyňka, Marginálie ke svorníku s plastikou Krista v presbytáři kostela sv. Gotharda, tamtéž, k nástěnným malbám Z. Všetečková, Pozdně nástěnné malby v kostele sv. Gotharda ve Slaném, tamtéž, a týž a kol., Středověká nástěnná malba ve Středních Čechách, Praha 2011, ke křtitelnici V. Přibyl, Umění jako poselství a příběh, studijní materiál pro SAVČ, Kladno 2006 a k oltářům V. Přibyl, Poznámky ke starému umění na Slánsku – plastika a malba, studijní materiál pro SAVČ, Kladno 2007.
  6. Dějiny města v daném období např. kol., Kniha o Slaném, Slaný 1994. Souvislost mezi vznikem sochy krále a Vladislavovým potvrzení privilegií J. Štovíček, Slánská skulptura.........

středa 25. dubna 2012


Archa Puchnerova – Stigmatizace sv.Františka z Assisy



Většina z nás si sv. Františka z Assisy dá do spojitosti s řeholním společenstvím, které nese jeho jméno. Avšak v symbolické rovině stál u zrodu též jiného řádu, který je těsně spojen s českými zeměmi, a to křížovníků s červenou hvězdou. Tato myšlenka našla své vyjádření na jedné zajímavé středověké památce.1. )

K významným dílům středoevropského umění v naších sbírkách náleží deskové malby z rozebraného křížovnického oltáře, zvaného též Puchnerova archa, které jsou součástí stálé expozice Národní galerie v Praze v Anežském klášteře.2.)

Svůj druhý název obdržel podle svého objednavatele a patrně též ideového tvůrce, kterým byl řádový mistr a generál Mikuláš Puchner. Ten jej nechal zhotovit r.1482 jako hlavní oltář marianského zasvěcení pro kostel sv. Františka při klášteře řádu na Starém Městě pražském. Tam patrně zůstal do doby jeho barokní přestavby, kdy byl odstraněn a rozebrán. Ve dvacátém století se jeho podstatná část stala součástí sbírek nynější Národní galerie.3.)


Rekonstrukce Puchnerova oltáře na výstavě o sv. Anežce České
Foto V. Přibyl
Jak patrně vypadal je známo z popisu vybavení původního gotického kostela, který byl sepsán v době baroka. Skládal se ze tří dílů, byl zlacený a jeho výzdoba byla jak malířská, tak sochařská. Střední a hlavní část otevřeného oltáře zahrnovala v trojboké skříni dřevořezbu tzv. Assumpty - Korunované P.Marie na půlměsíci s dvojicí andělů. Součástí středu byla pevná křídla s obrazy sv. Barbory, u jejíž nohou klečí donátor prosebně obrácený k Assumptě, a sv. Kateřiny, opatřená nápisem pod úrovní zmíněné sochy. Ten informoval o tom, kdo a kdy nechal oltář zhotovit. Pohyblivá boční křídla zdobily na evangelijní straně obrazy Anežka Česká předává špitální kostel křížovníkovi (řádovému mistru Albertu), dole Dvanáct apoštolů s P.Marií, na epištolní straně pak obrazy z výjevy Anežka Česká ošetřuje nemocného,dole Ukřižování. Zavřená pohyblivá křídla kryla celou střední část, pevná křídla nevyjímaje. Zavřený oltář měl na vnějšku pohyblivých křídel na levé straně dvě značně poškozené postavy světců, v jedné je spatřován sv. Václav, a výjev Stigmatizace sv. Františka, na pravé straně pak postavy sv. Ludmily a sv. Voršily a scénu Sv. Augustin vyučuje křížovníky. Liturgické využití během církevního roku se také odráželo v pozadí obrazů na pohyblivých křídlech. Na vnějších stranách křídel bylo pozadí stříbrné, na vnitřní (sváteční) bylo zdobené rytým zlaceným brokátem.4.)

Ikonografie oltáře byla vedle tří zakládních obecně náboženských složek - eschatologické, eucharistické a mariánské zaměřena také na dějiny, poslání a spiritualitu řádu. Ta je obsažena především v námětu scény Stigmatizace sv. Františka. Obraz sám však odkazuje také k duchovnímu spojení zakladatelky řádu Anežka Česká s tímto světcem a zároveň k patrociniu kostela, kam byl oltář určen. To je první důvod, proč se touto malbou podrobněji zabývat. Druhým pak je, že i když vznikla patrně podle grafické předlohy od Mistra E.S., drží v severské deskové malbě ikonografický primát.5. )

Na desce lipového dřeva potaženého plátnem o velikosti 124x96cm jsme svědky události, která se podle legend stala dva roky před světcovou smrtí na úbočí hory La Verna v Toskánsku. Tehdy, jak praví. Bonaventurova Legenda Maior, spatřil František Ježíše Krista v podobě ukřižovaného Serafa (anděla se třemi páry křídel), kterýmu jako Boží znamení vtiskl do rukou a nohou a také do pravého boku krvácejcí stopy Kristových ran na kříži. Kompozice obrazu je vyjádřením toho, že František svým životem následoval Kristova příkladu a pro to v souladu s Bonaventurou tuto událost líčí podobně jako Ježíšovu modlitbu v zahradě Getsemanské. V popředí vídíme klečícího světce obdařeného stigmaty. Před ním v trávě leží otevřené evangelium a tyčí se hora. Za jeho zády u cesty spí řeholník. Rukou si podepírá hlavu a v druhé drží zavřený kodex. Tělo má opřené o kopec. Pozadí je zaplněno.městem, vesnicí a krajinou. Nad tím vším se v levém horním rohu vznáší Serafín.6.)

Kánonem pro vyobrazení stigmatizace, jak jej vidíme na Puchnerově archě, se stalo dílo Giottovo. Ten dal vzor pro zobrazení Františka s "otevřeným" hábitem a probudnutým bokem, aby byla dobře viditelná rána na pravém boku. Serafovi dal Giotto zase jednoznačnou podobu Krista přibitého na kříži. Dále jeho jsou křídla níž a odhalují horní část trupu, takže je vidět vztah mezi božskými a lidskými ranami. Oproti němu však na našem vyobrazení chybí paprsky spojujcí Serafa s Františkem.7. )

Na závěr je nutno se zmínit o autorech sochařské a především malířské výzdoby křižovnického oltáře. Ta se vymyká tehdější běžné produkci pražských dílen. Proto se v případě Assumpty zvažuje možnost, že se jedná o dovoz z Norimberka. Avšak to se netýká deskové malby. Její autor, zvaný Mistr křižovnického oltáře (Puchnerovy archy), se musel seznámit se soudobým nizozemským malířstvím. Jen tak lze vysvětlit realistické prvky v jeho díle. Místem, kde k tomu podle odborníků mělo dojít bylo Porýní. Patrně se tak stalo v některé dílně v Kolíně nad Rýnem. Puchnerova archa je dosud jedinou mu připisovanou prací našeho deskového malířství. Vyskytla se však domněnka, že by se mohl podílet na výzdobě hradní kaple na Zbiroze.8.)



   
   



Poznámky:

1.) Zakladatelka křížovníků s červenou hvězdou Anežka Česká se sama v listinách titulovala jako učednice sv. Františka a dopisovala si s jeho soupotnicí sv. Klarou, jenž stála u zrodu ženské větve františkánského hnutí. Anežka také založila dvojklášter minoritů a klarisek Na Františku, kde se stala abatyší jeho ženské části. Viz. např. J. Mikulka, Anežka Přemyslovna, Slovo k historii č.13, Praha 1988

2.) Š. Chlumská ( ed. ), Čechy a střední Evropa 1200 - 1550, Sbírka starého umění Národní galerie v Praze, Praha 2006. Z novějších prací o Puchnerově arše lze uvést především J. Pešina, Česká malba pozdní gotiky a renesance, Praha 1950 a J. Kropáček, Ikonografický program oltáře velmistra Mikuláše Puchnera z roku 1482, in Muzeum a současnost č.7, Roztoky u Prahy 1984.

3.) O osobě dvacátého řádového mistra podrobně V. Bělohlávek, Dějiny českých Křížovníků s Červenou hvězdou, Díl I., Praha 1930. K osudům oltáře J. Pešina, Česká malba....

4.) Popis dle J. Kropáčka, Ikonografický program....

5.) Viz.Š. Chlumská, Čechy.... a J. Kropáček,Ikonografický program....

6.) O stigmatech obecně J. Le Goff, N. Truong, Tělo ve středověké kultuře, Praha 2006. K zobrazení sv. Františka viz.P. ThLic. R. Beneš OFM, Hagiografie sv.Františka v obrazech ze 13.st., studijní text Františkánských studií na stránkách http://www.web.katolik.cz/ifs/. Zásadní pro ikonografii stigmatizace sv. Františka je pak text Legendy Maior ( Větší životopis svatého Františka 1260 - 1262 in. Františkánské prameny I., Olomouc 1999, v internetové podobě na http:// www.paterpio.tym.sk/kniznica/index.htm. Za tuto informaci děkuji PhDr.Vl. Přibylovi.
7.) K významu Giotta pro zobrazení stigmatizace viz. R. Beneš, Hagiografie...

8.) Viz Pešina, Ćeská malba..., J. Kropáček, Ikonografický program.... a Š. Chlumská, Čechy......


neděle 18. března 2012


Prašná brána v Praze



Naše vnímání mnohých středověkých památek je ovlivněno tím, jak si architekturu té doby představovali naši předkové v 19.století. Nejcharakterističtějším příkladem je dnešní podoba hradu Karlštejna. Nejinak je tomu v případě pražské Prašné brány, jejíž současný vzhled je z převážné části dílem architekta Josefa Mockera. ( 1.)

  • a.) Historie stavby

Počátky brány dnes zvané Prašná jsou nerozlučně spojeny s existencí Králova dvora. Ten v osmdesátých letech 14.století nechal vystavět Václav IV. a jako sídlo českých panovníků poté sloužil téměř sto let, než se r. 1384 Vladislav II. Jagellonský rozhodl přestěhovat na Pražský hrad. ( 2.)

Nedaleko dvora stávala tzv. Králova věž, s ním spojená pavlačí, a blízko ní jako součást staroměstského opevnění brána, které se na sklonku její existence říkalo Odraná. Jak napovídá název její stav byl v 15. století takový, že se Staroměstští rozhodli jí zbořit a vystavět v těchto místech věž novou. Jelikož však po vzniku Nového Města pražského staroměstské hradby pozbyly svého účelu, byla nová stavba koncipována především jako objekt reprezentační, náležící ke královské rezidenci. ( 3.)

Jak se píše ve Starých letopisech pražských základní kámen Nové věže položil 20.března 1475 sám Vladislav II. Její výstavbou byl. zprvu pověřen pražský mistr Václav ze Žlutic. Již roku 1476 však byl přizván jako spolupracovník zednického mistra bakalář Matěj Rejsek, rektor týnské školy, jehož úkolem bylo především pořízení kamenné výzdoby. Ten byl nakonec r. 1478 pověřen vedením celé stavby. ( 4.)

Zda bylo při jejím budování využito základů staré brány, nevíme. Nová věž měla půdorys čtverce se stranou 21 loket, čili půl provazce po 42 loktech. Byla vysunuta do městského příkopu a měla předsazený zděný můstek. Orientována rovnoběžně s východozápadním křídlem Králova dvora pak stála od něho ve vzdálenosti 42 lokty. Z královské rezidence byla přístupna pavlačí, která byla postavena pravděpodobně na parkánové zdi. ( 5.)

Patrně finanční problémy a to, že panovník opustil své staroměstské sídlo však způsobilo to, že dílo zůstalo nedokončené. Investoři stavby, měšťané Starého města, rozhodli o tom. že r. 1389 nedostavěná brána byla přikryta prozatímním krovem a mistr Rejsek osadil jen část původně zamýšlené sochařské výzdoby fasády. K dalším nepatrným úpravám pak došlo až v 16 století za primátora Krocína z Drahobejle. Po zrušení pavlače, jenž byla dosud jediným přístupem do brány, došlo k vybudování nového vchodu a k severní stěně přistavěno točité schodiště. Podobu brány v té době zachytil Roelant Savery. ( 6.)

Prašná brána byla vyšší, než jak jí známe. Věž má ještě jedno horní podlaží, které na pozdějších vedutách již chybí. Podstatně se liší od od Mockerem provedené podoby. Nad velkou hlavní římsou bylo místo dnešních čtyř, osm věžic arkýřově vyložených před mohutnou zdí ukončenou cimbuřím. Prozatímní krov vysoké valbové střechy má rovnoběžný s průjezdem s průjezdem brány, věžičkám střechy chybějí. ( 7.)

Po další staletí však stavba pro, kterou nebylo smysluplné využití chátrala, než na počátku 18.století bylo rozhodnuto z ní udělat skladiště střelného prachu. To dalo bráně její dnešní název. Ani pak se však nedočkala řádné údržby a její stav se nadále zhoršoval. Značně poškozena byla r 1757 při obléhání Prahy pruským vojskem. Část poničené výzdoby je pak r.1799 odstraněna. Havarijní stav však nadále trvá, r 1817 spadly nějaké další kusy a věž začala ohrožovat své okolí. Současně začíná být překážkou pro vzrůstající dopravu. V následujícím roce padne návrh, aby byla zbořena, protože ohrožuje chodce a brání v komunikaci. Naštěstí se to nepodaří prosadit, ale je rozhodnuto o odstranění další části výzdoby. R. 1823 jsou na věž umístěny hodiny. Tento vzhled brány známe již se starých fotografiích. ( 8.)

Konečně v druhé polovině 19.století bylo přistoupeno k rekonstrukci a dostavbě brány v novogotickém slohu. Ta byla svěřena architektu Josefu Mockerovi a uskutečnila se v letech 1876 – 1892. Byla vedena v duchu purismu, což mimo jiné znamenalo, že z této pozdně gotické památky byly odstraněny všechny pozdější přídavky, jako např. renesanční portál u šnekového schodiště. V souladu se zásadami tehdejší neogotické estetiky nedošlo k pouhé obnově středověké podoby brány, ale k přestavbě jenž měla zvýraznit podle dobového mínění charakteristické prvky tohoto druhu staveb. V rozporu s původním záměrem stavby byla dostavba vedena v duchu myšlenky, že má být doložen její fortifikační účel. ( 9.)

Brána byla opatřena novou dlátkovou střechou a strážním ochozem se čtyřmi baštovitými věžičkami. Nově byla dotvořena složitá struktura původně gotických arkatur, která člení průčelí. Ostatní zachovalá výzdoba byla buď doplněna o chybějící části nebo nahrazena kopiemi. Došlo také k jejímu rozšíření o další zcela nové prvky podle ideového návrhu Wacslawa Wladiwoje Tomka. Mockerovým dílem jsou také všechny hvězdicové a síťové klenby brány, nad přízemím s návazností na původní konsoly, v 1.patře jehlancové, ve 2.patře doplněné alegorickými ženskými postavami. ( 10.)

Obnova byla definitivně ukončena r. 1909. Za dva roky poté byla brána propojena zasklenou pavlačí s Obecným domem, jenž stojí na místě zbořeného Králova dvora. Znovu byla věž restaurována v letech 1960 – 1963 a 1992 – 1993. ( 11.)


  • b.) Ikonografie výzdoby

Stavba, jenž měla být obdobou antického triumfálního oblouku, byla budována měšťany Starého města jako výraz jejich sebevědomí a reprezentace, jako dar mladému králi, vedle něhož se staví takřka do stejné úrovně. Tomu měla odpovídat bohatá sochařská výzdoba brány zamýšlená jako památník tehdejší politické a náboženské symbiózy utrakvistického města a katolického panovníka. Tuto základní ideu hlásají i zachovalé nápisy na římse mezi přízemím a prvním patrem východní i západní strany. ( 12.)

Rekonstruovat původně navrženou podobu výzdoby je však pro její fragmentární zachovalost velmi obtížné. Vychází se z předpokladu, že vzorem pro ni byla Staroměstská mostecká věž. Vladislavská gotika vědomě svým historismem navazovala na lucemburskou dobu. Rejskova dílna tak kráčela ve stopách parleřovské huti. Je tedy pravděpodobné, že také trojdílný rozvrh ikonografie mostecké věže měl být napodoben i na Prašné bráně. Střed průčelí z obou stran tak měli zdobit sochy trůnících panovníků, nad nimi v úrovni 2.patra měli stát sochy reprezentující oblast nebeskou a přízemí bylo vyhrazeno zásadně žánrovým výjevům. Ty se dodnes zachovaly. V tom, že součástí výzdoby měly být sochy panovníků, pro které byly připraveny výklenky v úrovni 1.patra, se badatelé shodují, ale zda měla obsahovat i náboženské motivy se jejich mínění různí.( 13.)

Zachovalou část původní výzdoby lze rozdělit do tří skupin: a.) heraldické motivy, b.) vegatibilní a zoomorfní ornamenty a c.) motivy figurální. Prvou tvoří na střední ose průčelí pod velkým oknem umístěný znak Starého města a nad ním ve štítu okna erb Českého království. Druhou zastupuje výzdoba na četných konzolách, hlavicích a římsách ( např. heraldicky pravidelná dvojice ptáků se spletenými krky, dvojice zvířat se spletenými ocasy ). Nejzajímavější je pak ta třetí do níž spadají žánrové motivy ( např. mladík dává dívce měšec ), figury s páskami ( např. poprsí rytíře, stavitelův autoportrét) či chrliče s lidskou podobu. Žánrové motivy ( šašek a dívka hrající na loutnu ) snad mají spojitost s dvorským prostředí. Matěj Rejsek tak chtěl patrně vyjádřit charakter stavby jako součásti královské rezidence. S tím asi souvisí i bohatě zdobené původní klenební konzole v obytných prostorách 1. a 2. patra věže. ( 14.)

Dnešní podoba výzdoby je výsledkem rekonstrukce, jenž proběhla v 19.století. Tomkem navržená ikonografie se patrně přibližuje původnímu záměru středověkých stavitelů brány, je však rozšířena o další prvky. Do dosud prázdných výklenků byli umístěny sochy českých panovníků ( na východní straně Přemysl Otakar II. a Karel IV., na západní Jiří z Poděbrad a Vladislav II.). Po stranách jsou doprovázeny erby zemí, kterým vládli. Zemské erby se pak objevují též ve výzdobě kleneb, vitráží a horního ochozu. V rozích jsou alegorie panovnických ctností ( Trpělivost a Síla, Moudrost a Spravedlivost ). Nad sochami panovníků jsou andělé a na čtyřech rohových sloupech je vždy lev se znakem Starého Města pražského. Konzole v druhém patře byli. osazeny sochami zemských patronů ( sv. Václava, sv. Víta, sv. Vojtěcha, sv. Ludmily, sv. Prokopa, sv Zikmunda, sv. Cyrila a sv. Metoděje ), v jejich středu na východní straně Kristus, na západní straně Madona. Průčelí do Celetné ulice nese sochy Adama a Evy, protilehlé sochy apoštolů Petra a Pavla. Nově zbudovaný ochoz je ozdoben především znaky královských měst. V průjezdu jsou vytesány bysty těch, kteří se o obnovu brány zasloužili a to: starosty města Prahy Dr. Tomáše Černého, architekta Josefa Mockera, městského radního Josefa Kanderta a ing. Václava Taťouna, který prováděl stavební dozor. Na této výzdobě se podíleli významní čeští sochaři, z nichž lze připomenout např. Bohuslava Sniricha nebo Ludvíka Šimka. ( 15.)

Volba soch zobrazených panovníků byla dána tehdejším pohledem na české dějiny. Vedle Vladislava, jehož z výzdoby nešlo vyloučit, byli proto zvoleny ty nejvýraznější osobnosti, jenž Čechám vládli do konce 15. století. Pro jejich podobu mohl být využit i bohatý středověký ikonografický materiál. V případě Přemysla Otakara II. šlo využít jeho parleřovský náhrobek ve sv. Víta nebo portrét ve Zbraslavské kronice. Socha Otce vlasti, Karla IV, je fakticky nápodobou skulptury ze Staroměstské mostecké věže. Podobu husitského krále, Jiřího z Poděbrad, známe z kronik. Vladislav je pak zobrazen ve Svatováclavské kapli v katedrále sv Víta nebo na hradě Křivoklátě. ( 16.)



Již ve své době výsledná podoba Prašné brány vzbuzovala značné rozpaky. Její rekonstrukce byla uvedena jako příklad falešné touhy po zkrásnění v díle Maxe Dvořáka Katechismus der Denkmapflege. Důvodem pro takový postup byla Mockerova snaha začlenit obnovu památky do soudobé ( neogotické ) tvorby. Přesto však jeho činnost nelze zcela zatratit, jelikož špatný stavební stav objektu v mnoha případech nedovoloval jiný než radikální postup, jenž znamenal výměnu původních částí novými. Také co se týká vzhledu brány, je dnes těžké si představit jinou podobu než jí dal Josef Mocker. Máme ji již vžitou, podobně jako je tomu v případě Karlštejna, a vnímáme jí jako by takovou byla od nepaměti. ( 17.)

…............................................................................................................................................................

Poznámky:

1.) Literatura k Prašné bráně: W.W.Tomek , Josef Mocker, Prašná věž v Praze, Praha 1889, Ant. Cechner, Sochařská výzdoba Prašné brány v Praze, in Památky archeol. a místop. XXV, 1926/27, V Šperling, Obnova Prašné brány, in Památková péče 24, 1964, Z. Fišera, Encyklopedie městských bran v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha 2007, kol., Umělecké památky Prahy, Staré Město a Josefov, Praha 1996 a další. K osobě Josefa Mockera viz. T. Petrasová, Josef Mocker 1835 – 1899 stavitel katedrály, Praha1999.

2.) Ke Královu dvoru viz. V. Lorenc, Nové Město pražské, Praha 1973

3.) Stará brána po dobu své existence dostala několik názvů a je v pramenech označována jako brána Mikuláše od Věže nebo sv. Ambrože. Jednalo spíše o menší bránu či fortnu. Označení Králova věž se v městských knihách z let 1447 a 1449 patrně vztahuje i na bránu viz W. W. Tomek, Dějepis města Prahy, díl I. II. VIII., Praha 1855, 1871, 1891, V. Lorenc, Nové Město …...

4.) K osobě a dílu Matěje Rejska viz. B. Kraus, Mistr české gotiky Matěj Rejsek z Prostějova, Prostějov 1946

5.) Popis podle V. Lorence, Nové město…...

6.) V otázce, kdy došlo k zastavení výstavby se badatelé neshodují, někteří usuzují že se tak stalo ihned po odchodu krále z Králova dvora, jiní se domnívají, že se tak stalo až na počátku 16.století. R.1489 je považován za rok, kdy Rejsek odešel z Prahy do Kutné Hory a předpokládá se tedy, že v tomto roce byla nejpozději stavba přerušena viz literatura v předchozích poznámkách.

7.) Podle V. Lorence, Nové Město....

8.) Fotografie a vyobrazení brány mimo výše zmíněné literatury těž v J. Špaček, Dějiny kráčely kolem Prašné brány, Praha 2009

9.) K otázce purismu a neogotického stylu viz T. Petrasová, Josef Mocker …....

10.) Viz kol. Umělecké památky Prahy …..

11.) Viz. kol. Pražská architektura, Významné stavby jedenácti století, Praha 1990

12.) Na východní straně je to staročeský nápis: „Leta bozieho MCCCCCLXXV dvaczaty den brezna miesiece Wladislaw kral nayiasniessi s pomoczi Boha prwni kamen teto wize zalozil gest, kterazto naklady wlastnimi miesstian a obcze slawneho miesta Stareho prazskeho ke cztia ku oslawie obywatelom miesta giz psaneho wyzdwizena gest.“ Na západní se poté nachází latinský nápis v českém překladu tohoto znění: „Zříš tu obzvláště velikou stavbu, založenou rukou jasného Vladislava krále, zrozeného ze vznešené krve knížat, králů i císařů, roku tisího čtyřstého sedmdesátého pátého, staví jí, zvelebuje i dokončuje svými náklady znamenité a slavné Staré město pražské, hlava, ozdoba i sláva království. Nechť dlouho stojí nepohnutě, nechť stojí šťastně mnohé věky.“ K ikonografii viz. kol. Pozdně gotické umění v Čechách ( 1471 – 1526 ), Praha 1984 a nápisy dle B. Krause, Mistr české …....

13.) O rekonstrukci zamýšlené výzdoby se pokusil J. Homolka. Podle něho západní průčelí měli zdobit sochy Václava IV. a Karla IV, východní průčelí poté podoby Vladislava Jagellonského a Jiřího z Poděbrad. Konzoly v úrovni druhého patra měli podle jeho názoru nést sochy zemských světců ( Vít, Václav, Vojtěch, Zikmund, Prokop, Ludmila, Cyril a Metoděj ), doprovázejících ústřední sochy Krista na jedné a Marie na straně druhé. Viz. Pozdně gotické …..

14.) Poprsí rytíře opatřené páskou s latinským nápisem tohoto znění : „Hle, Praha. Poctivým jsem matkou, podvodným macechou, tito nechť prchají a přicházejí ti, kdož sami od sebe chtějí dobro“ je nad průjezdem na východě. Na opačné straně se nachází Rejskův autoportrét, jenž drží pásku s touto latinskou prosbou: „Ó měšťané, nedopusťte zlým lidem, kteří žijí bez zákona, působiti násilí mně, nádobě ušlechtilé.“ Další poprsí rytíře, jenž je umístěno na východní straně pod velkým oknem v 1.patře, je ovinuto páskou, jenž má tento text „Raysek de Prostieyov Bacc. Pragn. 1477“ Na západní straně na tomtéž místě je poprsí anděla po stranách obklopeného páskou s nápisem :“Matheus Raysek me fecit“ Viz. B. Kraus, Mistr české …..

15.) Zemské znaky : Přemysl Otakar - vpravo český, pod ním rakouský, vlevo moravský, pod ním štýrský, Karel IV – vpravo říšský, pod ním lucemburský, vlevo český, pod ním sulzbachský, Jiří z Poděbrad – vpravo český, pod ním slezský, vpravo moravský, pod ním dolnolužický, Vladislav – vpravo český, pod ním moravský, vlevo uherský, pod ním slezský. Ve výzdobě bylo dále užito erbů Horní Lužice, Kladska a Jagellonců. Ochoz je ozdoben takto: na západní straně znaky Domažlic, Loun, Plzně, Písku, a Berouna, na věžičce vlevo Malé Strany, vpravo Starého Města pražského, na straně jižní Kouřimi, Chrudimi, Českých Budějovic, Vysokého Mýta a Tábora, na vížce vlevo Čech, vpravo Moravy, na straně východní Jaroměře, Kolína, Hradce Králové, Českého brodu a Čáslavi, na věžičce vlevo Kutné Hory, vpravo Nové ho Města pražského, na straně severní Králova Dvora, Mělníka, Litoměřic, Nymburka a Ústí nad Labem, na vížce Slezska a Lucemburska. Popis výzdoby dle W.W.Tomek, Josef Mocker, Prašná věž …..

16.) Vybraní panovníci také významně zasáhli do dějin Prahy: Přemysl Otakar II. založil Menší Město pražské ( Malou Stranu ), Karel IV mimo jiné vybudoval Nové Město pražské a nechal postavit nový kamenný most, Jiří z Poděbrad pražským městům potvrdil a rozšířil jejich privilegia a s Vladislavem je spojena výstavba Prašné věže. Vzhledem ke Starému Městu by se však místo Přemysla Otakara hodil spíše jeho otec Václav I. jako jeho zakladatel, avšak ten se pro celkovou kompozici nehodil.

17.) K hodnocení díla J. Mockera viz. T.Petrasová, Josef Mocker …...








pondělí 9. ledna 2012

Heraldická výzdoba kostela Nejsvětější Trojice ve Smečně

Toto starobylé městečko nedaleko Slaného překvapí návštevníka množstvím uměleckých památek. K nejvýznamnějších z nich bezesporu patří děkanský kostel Nejsvětější Trojice. Počátky této renesančně-gotické stavby kladou odborníci do druhé poloviny 14.století, kdy je také poprvé zmiňovaná v písemných pramenech. V husitské době podobně jako mnoho jiných přešla do rukou přívrženců kalicha. Avšak již r.1578 je nově přestavěný a znovu vysvěcený kostel zásluhou Jiřího z Martinic a jeho choti Elišky Bruntálské z Vrbna navrácen katolíkům. R.1602 se pak stává děkanským. V průběhu dalších staletí je několikrát opravován. S tím patrně souvisí také jeho heraldická výzdoba. V interiéru chrámu se nachází několik namalovaných erbů držitelů smečenského panství a jejich manželek, kteří byli donátory kostela. Na klenbě presbytáře těsně před oltářem je to uprostřed alianční znak Karla hraběte Clam-Martinic a lady Seliny Meade Guielfordové, nalevo od něho polepšený erb Martiniců a napravo Šternberků. V prostřední lodi se nachází na klenbě erby Jiřího z Martinic a Elišky Bruntálské z Vrbna. Ty jsou též na varhanách (spolu s korunami ozdobenými znaky šternberským a polepšeným martinickým), vyryty na cínové křtelnici a vytesány na vstupním renesančním portálu. Na klenbě levé postranní lodi pod oratoří je v připraveném oválu vyobrazen sdružený znak Jiřího Adama hraběte z Martinic a jeho druhé ženy Johany (Giovanny) Gonzaga di Castiglione. Protější loď je na témže místě vyzdobena aliančním erbem Františka Michala hr.z Martinic a jeho dvou manželek Marie Zuzany von Nostitz-Rieneck a Marie Anny ze Šternberka. Heraldika je rovněž zastoupena na jednom z náhrobných kamenů vsazených zvenku do jižný zdi kostela. Je to náhrobek Václava Weydy z Bezděkova ze 17.století.
Popis erbů a jejich majitelé:
1.) Znak Jiřího z Martinic
Původní erb Martiniců - dva stříbrné lekníny vyrůstajcí z jednoho kořene v červeném poli, klenot červená orlí křídla se stříbrnými lekníny a přikryvadla červeno-stříbrná. Jiří z Martinic *cca 1532 - 22.1.1598, nejvyšší kancléř Království českého 1597, syn Jana z Martinic (+1577) a jeho 1.manželky Izoldy Františky Berkové z Dubé (+1560).
2.) Znak Elišky Bruntálské z Vrbna
V modrém poli zlaté břevno doprovázené šesti zlatými liliemi (tři nad ním, tři pod ním), klenot zlatý šípem prostřelený sloup a přikryvadla zlato-modrá. Eliška Bruntálská z Vrbna +před 1585, dcera Bartoloměje Bruntálského z Vrbna (+ 1560) a jeho manželky Braxidy z Boskovic(+1573).
3.) Alianční znak Martiniců a Gonzagů-Castiglione
Heraldicky vlevo polepšený erb Martiniců - mezi lekníny přidána zlatá šternberská hvězda, štít obtočen řetezem Řádu zlatého rouna a nad ním korunka,vpravo pak znak Gonzágů,který je v knihách popsán takto: ve stříbrném štítě červený tlapatý kříž, provázený čtyřmi černými orlicemi s červenou zbrojí, střední štítek-1.pole červené se zlatým orlem, 2.p.čérvené se zlatým korunovaným lvem*, 3.p.pětkrát zlatě a černě dělené, 4.p.červené se zlatým křížem a čtyřmi odvrácenými půlměsíci, 5.p.zlaté se čtyřmi červenými kůly, 6.p.stříbrné s červenou hlavou, 7.p.devětkrát zlatě a černě dělené, přes vše kosmo zelená routová koruna, 8.p.modré poseté zlatými jetelovitými křížky a se dvěmi zlatými lososy postavemi hřbety k sobě a 9.p.střbrné se zlatým berličkovým křížem, doprovázeným mezi rameny čtyřmi zlatými křížky. Ve Smečně se však tinktury a figury některých těchto polí snad neznalostí malíře podstatně liší: 2.p.stříbrná orlice, 4.p.a 9.p.stříbrné berl. kříž červený doprovázený 4červenými křížky, 6.p.červené, 7.p.bez zelené routové koruny a 8.p.střbrné s černými rybami postavenými hřbety k sobě. Nad štítem zlatá korunka. Štítonoši aliance jsou zlatí gryfové z erbu Martiniců. Jiří Adam hrabě z Martinic* 9.6.1602- +21.11.1651, víceprezident královského apelačního soudu 1627-1628, prezident české komory 1628-1632, nejvyšší kancléř Království českého 1644, tajný rada a komoří, rytíř Zlatého rouna, syn Jaroslava Bořity z Martinic ( +1649) a jeho první manželky Marie Eusebie ze Šternberka( +1634 ), 1.mn.Marie Alžběta z Vrtby. Johana (Giovanna) Gonzaga di Castiglione *1612 - +1688, druhá manželka Jiřího Adama, dcera Františka (Francesca) Gonzagy, markýze di Castiglione(+1616) a Bibiany z Pernštejna (+1616), 2.mn.Diego Zapata, vícekancléř milánský.
4.) Alianční znak Martiniců,Nosticů a Šternberků
Erb Martiniců ( uprostřed ) - štít totožný se znakem Jiřího Adama, klenotem jsou dvě rozevřená orlí křídla, každé se střbrným leknem a mezi křídly rakouský štítek (střbrné břevno v červeném poli) s písmeny F,M,R (pod sebou) korunovaný knížecí korunou a přikryvadla červeno-stříbrná (nenamalována). Nosticové (heradicky vpravo) - čtvrcený štít se srdečním štítkem, jenž je červený se třemi zlatými pruhy (hrabství Rieneck). Přes celý velký štít je kotva střídavých barev zlaté a modré. V 1.p.modrém jsou na zlatém stoupajcím půlměsíci dva od sebe odvrácené červenostříbrně šachované kančí zuby, v 2.p.stříbrném je černé křídlo se zlatým břevnem, 3.p. je stříbrné a 4.p.modré. Klenotem je stříbrná vyrůstajcí labuť s červeným zobákem a přikryvadla jsou červeno-stříbrná /vlevo/ a černostříbrná /vpravo/ (nenamalována). Šternberkové - zlatá osmihrotá hvězda v modrém poli, v klenotu tatáž hvězda mezi dvěma modrými orlími křídly a přikryvadla modro-zlatá (nenamalován). Aliančními štítonoši jsou dva zlatý gryfové. František Michal hrabě z Martinic *1704 - +27 .1.1773, rada apelačního soudu na Hradě pražském 1727 – 1729, poté rada komorního soudu, hofmistr arciv. Marie Magdaleny, tajný rada, komoří a od r.1737 místodržící, syn Jiřího Adama Ignáce z Martinic(+1714) a jeho druhé manželky Marie Josefy ze Šternberka(+1747). Marie Zuzana von Nostitz-Rieneck *1707 - +1758, dcera hraběte Jana Karla von Nostitz-Rieneck (+1740) a jeho první ženy Marie Maxmiliany von Sinzendorf (+1718). Marie Anna ze Šternberka *18.9.1741 - +25.7.1818, dcera hraběte Adama Františka Arnošta ze Šternberka (+1789) a jeho prvé manželky Marie Terezie von Walburg-Zeil (+1749)
5.) Erb Martiniců
Je to jeho polepšená varianta, v klenotu je nad rakouským štítkem císařská koruna a štítonošmi jsou zlatí gryfové. Jinak je popis shodný se znakem hraběte Františka Michala
6.) Erb Šternberků
Totožný popis jako u znaku hraběnky Marie Anny. Navíc jsou jen podobně jako u protějšího erbu Martiniců namalována též přikryvadla.
7.) Alianční erb Karla Clam-Martinice a Seliny Meade Guilfordové
Znak Clam-Martiniců(vpravo) - štít polcený, vpravo znak Clamů a vlevo polepšený erb Martiniců.Clamovská polovina je čtvrcená se srdečným štítkem korunovaným zlatou pohanskou korunou. Je na něm ve zlatém poli ze skalnatého trojvrší rostoucí nahá panna se zeleným věncem a rozevlátými vlasy, která má v pravé pozdvižené ruce jelení paroží,vše v přirozené barvě (Clam).1.a 4.pole je kosmo stříbrně a černě dělené (von Nopping). V 2. a 3.zlatém poli je šedá pruhovaná kočka ve skoku(von Polching). Znak Meade**(vlevo) - snížená hermelínová krokev provázená 3 stříbrnými jetelovými trojlisty / 2 v horní části,1 v dolní části / v červeném poli.Štíty spojeny nad nimi položenou hraběcí korunkou. Nad ní černý orel se zlatou zbrojí a zlatou iniciálou F II. na hrudi.Klenoty zleva: 1.složená křídla kosmo dělená stříbrno-černě, přikryvadla černo-stříbrná (von Nopping), 2.rostoucí panna se srdečního štítku,přikryvadla černo-zlatá(Clam), 3.červená křídla se stříbrnými lekny, mezi nimi císařskou korunou korunovaný rakouský štítek s černými literami F.M.R, přikryvadla červeno-stříbrná (Martinic) a 4.šedá pruhovaná kočka ve skoku,přikryvadla černo-zlatá (von Polching). Štítonošmi jsou zlatý gryf (vpravo) z erbu Martiniců a hnědá sedicí orlice se zlatou zbrojí,obojkem s řetězem a rolničkami na nohou ( vlevo) z erbu rodu Meade. Karel Jan Nepomuk hrabě Clam-Martinic, sv.p.vonHöhenberg *23.5.1792 - 29.1.1840 generální pobočník a člen státní rady rakouského císaře Ferdinanda I., syn Karla Josefa hraběte Clam-Martinic(+1826) a jeho manželky Marie Anny z Martinic (+1832). Selina Meade *2.5.1795 - +29.8.1872, dcera Roberta Meade, lorda Guilford de Gillhall, druhého earla of Clanwilliam(+1805) a jeho manželky Marie Karolíny z Thunu a Hohensteina (+1800)
8.) Znak Václava Weydy z Bezděkova ( +1629 )
Tvořího napříč dělený štít,v jehož horní polovině je běžící beran a dolní polovina je čtyřikrát dělená příčnými pruhy. Nad štítem je kolčí helm s točenicí a přikryvadly. Klenotem je polovina vyskakujcího berana.
............................................
*Literatura uvádí též stříbrného dvouocasého lva [český lev - říšský vikariát udělený Karlem IV.] (Lobkowitz) nebo jednoocasého lva červeného ve střbrném poli (Vykouk)
**Existuje v několika barevných variantách. Vykouk udává též provedení se zelenými jetelovými listy a modrým polem.

Použitá literatura:
A.Podlaha-Posvátná místa Království českého VII.Praha 1913, F.Velc-Soupis památek umě- leckých a historických v Království českém XX.Praha 1904 ,Ottův slovník naučný 28sv.Praha 1888-1909, J.Vykouk-Heraldika Smečna HERALDIKA A GENEALOGIE 4 / 1983, F.Lobkowitz- Zlaté rouno v Čechách HERALDIKA A GENEALOGIE 4 / 1991, P.Mašek - Modrá krev Praha 1992, J.Louda a M.Maclagan Lines of succession London 1991, Karel Kuča - Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku VI.Praha 2004, Almanach českých šlechtických rodů Brandýs nad Labem 1999
Internet:htp://genealogy.euweb.cz


Foto: V. Přibyl

středa 21. prosince 2011

Slánský portrét císaře Matyáše


Některé obrazy jako svědci zašlých časů dokáží vyprávět příběhy. Splétají dohromady osudy tvůrců, objednatelů, zobrazených i majitelů. Jedním z takových je i portrét císaře Matyáše se sbírek Vlastivědného muzea ve Slaném. V jeho příběhu se nakrátko střetly životní cesty tří významných osobností končící předbělohorské doby. (1.)

  • a.) Portrétovaný

Na obraze je zobrazen Matyáš Habsburský v době, kdy stál na vrcholu své politické kariéry. Tedy poté co stal římským císařem. Dosažení této hodnosti se pak stalo patrně podnětem, ke vzniku tohoto díla. Vzorem pro něj byla podobizna téhož panovníka jako českého krále od Hanse von Aachena, která je dnes součástí Obrazárny Pražského hradu. Z té vychází celková kompozice malby, ale v detailech má blíže k dalšímu z mnoha portrétů tohoto vladaře a to tomu žitavskému, na němž je zobrazen jako markrabí Horní Lužice. Jak tedy obraz vypadá? Uprostřed stojí na schodišti panovník. Je oblečen v korunovačním oděvu, který tvoří suknice a plášť sepnutý bohatě zdobenou sponou. Na hlavě má biret, na kterém je ozdoba s perem. Je opásán pásem vykládaným drahými kameni, na němž je zavěšena šavle. Na krku má pověšen řád Zlatého rouna. Pravá ruka je dána v bok a v levé drží panovnické žezlo. Současně se sní opírá o vedle stojící stůl, na němž jsou položeny listiny a císařská koruna. Před ním v levém dolním rohu sedí doga s obojkem, který nese dataci 612. Nad stolem vlevo je závěs. Za postavou panovníka vidíme antickou stavbu( patrně chrám), jenž je obrostlá zelení. Vpravo od něho sedí na něj hledící postava s korunou. V jedné ruce drží tabulku s korunovaným znakem Českého království a latinským nápisem EN TIBIA PARTA CONA. Druhou rukou pak na ní ukazuje. Postava mladé dívky tedy dle atributů představuje Bohemii. Zde patrně symbolizuje skutečnost, že teprve nedávno získaná hodnost českého krále spojená s kurfiřtským hlasem mu mimo jiné dopomohla k dosažení císařského titulu. Nad ní v pozadí se rozprostírá pohled na neznámé město. Jedná li se skutečně o korunovační portrét nového vladaře Svaté římské říše, mohlo by se jednat o Frankfurtu nad Mohanem, které se stalo místem zvolení a korunovace císaře. Ještě výše v pravém rohu je pak umístěn andílek s legendou a datací: AMAT VICTORIA CVRAM 612.( 2.)

  • b.) Majitel

Portrétovaný panovník, jenž byl současně zadavatel díla, daroval obraz Jaroslavu Bořitovi z Martinic. Byl to projev přízně jednomu z jeho věrných straníků, jenž patřil ke skupině radikálních katolíků. Svoji oddanost katolické církvi a habsburskému domu prokázal již za Matyášova předchůdce Rudolfa II. násilnou rekatolizací svého panství a odporem proti uzákonění náboženské svobody v zemi. To nastartovalo jeho slibnou politickou kariéru. Nejprve se stává královským radou, následuje hodnost dvorského maršálka a těsně před vypuknutím stavovského povstání pak obdržel místo Matyáše Thurna výnosný úřad purkrabího karlštejnského za panský stav. Zároveň však získává mnoho nepřátel v řadách protestantské šlechty. Nelze se proto ani divit, že po vypuknutí povstání byl jednou z obětí pražské defenestrace. Stává se tak paradoxně symbolem konce Matyášovy vlády v Čechách, to však nebrání tomu, aby po porážce povstání jeho kariéra dále úspěšně nepokračovala a jeho rodu nepřinesla prospěch.

Obraz se stal patrně součástí zámecké galerie ve Smečně. V držení Bořitových potomků a jejich dědiců Clam – Martiniců zůstal až do počátků 20.století. Po rozpadu Rakouska – Uherska je však clam – martinický majetek zkonfiskován. Umělecké sbírky rodu jsou při záboru smečenského panství, kterému došlo v rámci pozemkového reformy v r. 1922, rozchváceny. Pouze malá část se dostává do slánského muzea. Mezi nimi též tento portrét, který dnes je umístěn v sakristii kaple Zasnoubení P. Marie piaristické koleje ve Slaném.( 3.)

  • c.) Tvůrce

Dílo není signováno a autorství tak lze určit pouze uměleckohistorickým rozborem. Předpokládá se, že se jedná o práci dílny malíře Hanse von Aachena.. Tento umělec přišel do Prahy za vlády uměnímilovného císaře Rudolfa, jenž ho již dříve jmenoval svým dvorním malířem. Po jeho smrti přešel do Matyášových služeb. Pro něho vytvořil několik různých podobizen. Z nichž výše zmíněná z Obrazárny Pražského hradu patřila, k těm z nichž vycházela dílenská produkce. Práce pro Rudolfova bratra nebyla již pro malíře umělecky tak zajímavá a ten se proto hodlal vrátit do Bavorska, kde před příchodem na císařský dvůr pobýval, avšak smrt tomu zabránila. Náš obraz tedy vzniká v dílně předního středoevropského manýristického malíře, jehož osud spěje k neodvratnému konci.

Zub času zapracoval i na obraze. Na jeho vytvoření bylo použito velmi řídké plátno, jehož reliéf značně ovlivňuje povrch malby. Tenký podklad nebyl před malbou zbroušen. To způsobilo, že na některých místech došlo k odření nebo odpadávání malby. Tak bylo nutno v minulosti přistoupit k několika restauracím, při niž došlo k přemalbě, jenž byla patrná na prstu prvé ruky a v okolí palce levé ruky. Poslední restaurátorská zpráva se dále zmiňuje o tom, že malba byla puchýřovitá zpečená, ve spodní části vystavená žáru svíce nebo horku při požáru. To je však vše co se o stavu obrazu v minulosti víme.

Lze proto jen doufat, že se obraz někdy dostane do zorného úhlu odborníků a my se o něm a lidech s ním spojeným snad dozvíme o něco více než dosud. ( 4.)

…...................................................................................

Poznámky:

  1. V r. 1969 uspořádalo slánské muzeum výstavu věnovanou umění spojeného s rodem Martiniců, na které byl obraz prezentován, katalog k ní vydaný katalog je také základním zdrojem informací o tomto portrétu viz. Barokní portrét, Martinicové, Slaný 1969
  2. K osobě císaře např. B. Hamannová a kol., Habsburkové, Životopisná encyklopedie, Praha 1996. Podobizna z Obrázárny je odlišná především typem pláště panovníka, kterým je v tomto případě kožešinou podšitý kaftan s typickým uherským zdobením. Oproti tomu u našeho obrazu tento prvek chybí a panovník tedy pravděpodobně není vyobrazen v uherském oděvu, jak se dosud soudilo. K hradnímu portrétu viz. J. Neumann, Obrazárna Pražského hradu, soubor vybraných děl, Praha 1966, kol. Obrazárna Pražského hradu, průvodce expozicí, Praha 1998 a E. Fučíková (ed.), Rudolf II a Praha, císařský dvůr....., katalog exponátů, Praha 1997. S žitavským obrazem se shoduje pouze v detailech např. ve vyobrazení psa. Tento obraz byl součásti výzdoby žitavské radnice a dnes se nachází v tamním městském muzeu. Viz. J.Bahlcke a kol., Dzieje Gornych Luzyc, Warszawa 2007. Popis slánského obrazu dle restaurátorské zprávy P. Blatný, závěsný obraz „Podobizna císaře Matyáše“. Za možnost jejího prostudování děkuji emeritní ředitelce muzea B. Frankové.
  3. Informace o Jaroslavu Bořitovi z Martinic v době předbělohorské viz. J. Jankovec, Dávné děje města Smečna – Muncifaj, Praha 2002, R. Hájek, Jaroslav Bořita z Martinic na počátku renesance svého rodu, in Slánský obzor 16/2009, Slaný -Kladno 2009, a J. Čechura, 5.5. 1609, Zlom v nejdelším sněmu českých dějin, Generální zkouška stavovského povstání, Praha 2009. Další osudy obrazu viz. Barokní portrét.......
  4. O životě a díle Hanse von Aachena viz. kol.Umění na dvoře Rudolfa II., Praha 1991, Dějiny českého výtvarného umění, Díl 2 sv.1, Praha 1989 a nejnověji katalog výstavy Hans von Aachen ( 1552 – 1615 ), Malíř na evropských dvorech, Praha 2010. Stav obrazu před poslední restaurací popsán dle zprávy P. Blatného.
Foto: Vladimír Přibyl




    sobota 10. prosince 2011

    Purkrabí z Donína a město Slaný


    Děkanský kostel sv. Gotharda ve Slaném se těší zasloužené pozornosti badatelů již od 19.století, přesto si uchovává mnohá tajemství, která pravděpodobně nevydá nám, ani naším potomkům.( 1.)
    Jednou ze záhad, která poutá naši zvídavost, je otázka nedochované heraldické výzdoby, jenž popsali ve svých dílech dávní návštěvnici chrámu, avšak jejich svědectví v nás vyvolávají jisté rozpaky.( 2.)
    Jak popisuje F. Velc v Soupisu památek historických a uměleckých politického okresu Slánského r.1840 bylo přistoupeno k nové výmalbě kostela. Při odstraňovaní staré omítky byly nalezeny dva znaky – prvý lze popsat takto: na štítu španělského typu tři kosy v červeném poli, u něho nápis Jan z Kozojed, a blason druhého je takovýto: štít s holubicí držící zelenou ratolest, u něho nápis Václav z Kounic. Současně byla obnovena druhá skupina erbů, kterou tvořil městský znak, dvouhlavý císařský orel a dva erby – troje černé parohy jelení v zlatém poli, s nápisy „Otto Purghrabie z Donina“ a „Wladislav Purghrabie z Donina. Tato skupina, která spolu s obrazy čtyř evangelistů tvořila výzdobu klenby presbytáře, je dávána do souvislosti z výmalbou kostela, ke které došlo r.1614 a za jejího autora je považován Matouš Šafránek a jeho pomocníci.( 3.)
    To co nás na tomto popisu zaráží a budí naší pozornost jsou dvě věci – za prvé: až na erb rytířů z Kozojed nelze ztotožnit popsané znaky s erby šlechtických rodů, ke kterým náleží osoby z nápisů a za druhé: jaký vztah měli tyto šlechtici ke kostelu, potažmo ke Slanému. V tomto případě jsou nejlépe zdokumetovány přátelské styky purkrabí z Donína.

    a.) Erby

    Kdybychom se pokusili určit jednotlivé znaky pouze podle jejich popisu, došli bychom pravděpodobně k těmto závěrům. Prvý znak lze připsat Kozojedským z Kozojed, alespoň v tom případě, že budeme vycházet z toho jak jej popsal A. Sedláček. ( 4 .).
    U druhého bychom s největší jistotou uvažovali o některé větvi vladyckého rodu ze Zásmuk, jenž měla od 16.století ve znaku holubici s olivovou větvičkou v zobáku. Erb se znamením holubice dále užívali některé šlechtické rody usídlené na Časlavsku a Kouřimsku. Patří k nim vladykové z Klučova, Bukovna a z Mlékovic. Z Tachovska je znám rod Holubů ze Štokova, erbu stříbrného holuba na modrém štítě. K erbu Zásmuckých ze Zásmuk byl r. 1594 přijat lomnický měštan Jan Šípař, jenž proto užíval shodný znak jako zmínění vladykové. Avšak těžko lze štít s holubicí či holubem spojovat z rodem Kouniců. Ten užíval erb dvou zkřížených stříbrných leknínů v červeném poli.( 5.)
    Zbývající dva šlechtické erby, bychom dle jejich popisu určili jako znamení některého příslušníka šlechtického rozrodu Hroznatovců, nazvaného F. Palackým dle bl. Hroznaty, a k němuž řadíme rody pánů z Vrtby, z Gutštejna, z Krašova a další. Těžko by nás však napadlo je spojovat s purkrabími z Donína, jejichž znakem byly dva zkřížené stříbrné parohy v modrém poli. V daném případě lze uvažovat, že původní erby jenž patřily k výmalbě z r. 1614 byly v průběhu staletí přemalovány do podoby, jak jí popsal ve svém díle F. Velc. ( 6.)

    b.) Nápisy
    1. z Kozojed
    Rodová tvrz vladyků se nacházela ve vsi Kozojedy, ležící na rozhraní Lounska a Rakovnicka 17 km od Nového Strašecí. Prvními známými představitele rodu jsou Dalibor a jeho příbuzný Pakoslav, ktěří jsou uváděni r. 1316 jako majitelé této vsi a snad také již stojící tvrze. Dalibor padl r. 1346 v bitvě u Kresčaku a jeho potomci drželi rodový statek až do 15.století, kdy pravděpodobně tvrz zanikla, neboť se již neobjevuje dále v pramenech. Rod rytířů z Kozojed se zatím rozrůstal a získával majetek i jinde Čechách. Kterého člena rodu jménem Jan se týkal nápis v slánském kostele? Nevíme. Mohl to být třeba Jan st. z Kozojed, jenž zastával v letech 1454 – 1459 úřad purkrabího na Křivoklátě. Nebo syn Aleše z Kozojed a v Mněteši, purkrabího na Budyni a později na Mšeném, který spolu s otcem vedl dědický spor z bratrem Daliborem (+1498). Též to mohl být jiný příslušník dynastie, jenž byl podobně jako Václav Dalibor z Kozojed ve službách Martiniců na Smečně. Avšak ani pro jednu z těchto variant nemáme nezvratné důkazy. ( 7.)

    1. z Kounic
    Již rozbor erbu Václava z Kounic nás vede k otázce, zda je možno ho pokládat za příslušníka česko - moravského rodu Kouniců. Ten patřil ke skupině rodů ( páni z Újezdce a Kunic, páni z Talmberka, Černičtí z Kácova, Rychnovští z Rychnova a páni z Martinic ), jenž měla na štítě znamení lekna, což by snad svědčilo o jejich společném původu. Nejstarší doklady v písemných pramenech hovoří o předcích pánů z Kounic již v první polovině 13.století. Rod se dělil na dvě linie: Stošů , jenž se dále rozpadla na větev českou a moravskou, a Šišků. Co by mohlo spojovat tuto dynastii, jejichž majetek ležel převážně na Moravě, s naším městem? Na Slánsku patrně nedrželi Kounicové žádné statky. Víme pouze o jedné člence rodu, která v předbělohorské době žila v slánském kraji. Byla jí Žofie Stošová z Kounic, které její manžel Václav Litmír z Háje r.1555 zapsal jmění na tvrzi Přerubice, ležící nedaleko Mšena. Jestli je ona vodítkem pro řešení našeho problému s druhým nápisem v svatogothardském chrámu, nedokážeme říci. ( 8.)

    1. Purkrabí z Donína
    Jedině v tomto případě nemáme problém ztotožnit nápisy s konkrétními osobnosti a vysvětlit jejich vztah k chrámu i městu. Prapředkem tohoto rodu byl Jindřich z Rotova, jenž se stal r.1152 purkrabím na hradě Donín v Sasku. Jelikož jeho potomci vykonávali hodnost purkrabích na tomto hradě dědičně, začali se páni z Rotova nazývat purkrabími z Donína. Tento nezvyklý přídomek užívali i poté co již tento úřad nezastávali. Od počátku 13.století až do roku 1402 zůstával hrad Donín nepřetržitě v rukách českých panovníků a rod purkrabích z Donína se začal usazovat v Čechách a hlásil se k české šlechtě. Za Lucemburků se upravil vztah hradu k Českému království tak, že se z něho stalo zahraniční léno Koruny české. Avšak r. 1402 dobyl míšenský markrabě Vilém a připojil ho k Míšni. Až do 17.století trvaly snahy Koruny o zachování lenních nároků, avšak bylo dosaženo pouze částečných úspěchů. Rod Donínů, který se mezitím rozkošatěl do mnoha větví, byl nucen oželet ztrátu úřadu. V Čechách usazená větev se začala dělit na dvě linie – benátskou a újezdeckou. Nás bude zajímat především ta druhá, jejíž někteří zástupci se stali majiteli Bílého Újezdce*, nedaleko Smečna, a na slánském předměstí držela stavení, v kterém pobývali při svých návštěvách města. Zakladatel linie Bedřich purkrabí z Donína získal Újezdec před r.1457, jelikož však on ani dvě po něm následující generace zde nesídlili, zdejší tvrz zpustla. R. 1542 vložil jeho vnuk Jan celou ves s mlýnem a jiné dědictví po dědu zděděném do obnovených zemských desek. Zemřel po r. 1553 a zanechal čtyři syny, kteří si r.1558 otcův majetek rozdělili. Újezdecký dvůr připadl Kamilovi a Janovi, přičemž první z nich zde nechal vybudovat novou tvrz. Jelikož r.1563 zemřel bezdětný připadla jeho polovina dvora Janovi a ten celý statek ještě téhož roku prodal bratru Václavovi a vystěhoval se do Bavor. Václav během svého života několikrát zastával funkci hejtmana slánského kraje za stav panský. Slánský děkan Vavřinec Leander Rvačovský mu dedikoval své dílo o masopustu. R.1589 chtěl Bílý Újezdec prodat císaři Rudolfu II., ale nakonec se transakce neuskutečnila. Takže se opět po jeho smrti (1598/1599) stal znovu předmětem dědictví. R.1601 došlo mezi jeho syny k dohodě, podle které Vladislav a Otta postoupili za finanční vyrovnáni újezdecké panství bratrovi Bedřichovi. Ten je dnes známý především jako renesanční cestovatel a autor cestopisu. Jako jediní z bratrů konvertoval na katolickou víru a r.1602 se oženil s Isoldou z Martinic, dcerou smečenského souseda Jaroslava Bořity z Martinic, avšak za tři roky ovdověl. Zapojil se podobně jako jeho otec do veřejného života. Zastával několikrát funkci hejtmana slánského kraje. Byl císařským radou, přísedícím u zemského soudu a relátorem při zemských deskách. Jeho cestovatelská vášeň, půjčky císaři Rudolfovi a jeho nástupci Matyášovi, ale i podpora jezuitů způsobila, že se značně zadlužil, takže byl nucen prodat své rodové sídlo. To r.1611 od něj koupil jeho bývalý tchán. Po Bílé hoře nebyl mezi těmi katolíky, kteří se obohatili z konfiskací majetků protestantů, přestože pohledávky u císařské komory nebyly po řadu let vyrovnány. Zemřel r. 1634 téměř opuštěn a v takové chudobě, že nezbylo nic, čeho by mu mohl být pohřeb vystrojen. Jeho bratři Vladislav a Otto oproti němu zůstali věrni otcovské víře až do své smrti. Dostali se proto se svým bratrem a Jaroslavem Bořitou z Martinic do sporu, který vyvrcholil jejich listem defenzorům, jenž měli dohlížet na dodržování svobody vyznání zaručené Rudolfovým Majestátem. Zastali se totiž podaných ze vsi Přelíce, která patřila k ujezdeckému panství, jenž byly vystaveny rekatolizaci ze strany nové vrchnosti. R.1614 patrně finančně přispěli na novou výmalbu slánského kostela sv.Gotharda. O tři roky se později účastní volebního sněmu, který ustanovil Ferdinanda Štýrského novým českým králem. Jsou účastníky českého stavovského povstání. R. 1620 výmírá po smrti Jana purkrabího z Donína benátská linie rodu. Majetek zemřelého panství lemberské proto měli zdědit Fridrich, Vladislav a Ota, avšak dluhy na něm ležící tomu fakticky zabránily. Po potlačení povstání byli odsouzeni konfiskační komisí ke ztrátě majetku, Otto r.1622 přišel o dvě třetiny a Vladislav v následujícím roce o polovinu svého jmění. R.1623 postoupily bratři z Donína své nároky na Lemberk Albrechtu z Valdštejna. Ten koupil statek jako konfiskát od královské komory. Ta pak měla podle rozhodnutí českého místodržitele Karla z Lichenštejna r.1626 vyplatit Donínům 9 500 kop míšenských, z nichž připadlo královskému fisku z dílu Ottova 3 166 kop míšen. a z dílu Vladislavova 2375 kop míšen. Nakonec však zůstala celá suma královské komoře. R.1628 totiž předtím než odešli do ciziny, protože nechtěli přestoupit na katolický víru, prodali bratrovi Fridrichovi svůj dům na Novém městě pražském, jenž neuvedli při svém odsouzení jako svůj majetek. Otto se r.1631 při saském pádu vrátil z emigrace do vlasti. Zato byl odsouzen r.1634 novou konfiskační komisí ke ztrátě všeho jmění. Zbytek života pak z manželkou Kateřinou Voděradskou z Hrušovan dožil v exilu v Dráždanech, kde r.1640 zemřel. Jeho bratr Vladislav byl zabit vojáky r.1642 u Mužákova. Tím vyhasla celá česká větev purkrabích z Donína. ( 9.)

    Heraldická výzdoba kněžiště nepřečkala 19.století. Nejprve byla r.1874 zabílena a následně odstraněna při opravě kostela r.1890, kdy byly pod ní nalezeny starší nástěnné malby z druhé poloviny 15.století. Naše znalosti o ní se tak zakládají pouze na tom, co nám sdělují z té doby publikované popisy chrámu. Co lze o ní tedy na závěr říci ? Šlechtické erby patřily patrně donátorům kostela. S jistotou to tak lze říci o znacích náležících Vladislavovi a Ottovi purkrabím z Donína, jejichž osudy jsou dobře zmapovány. Podoba znaků, jak byla popsána, je patrně výsledkem pozdější neodborné přemalby. Není pochyb, že součástí výzdoby kostela byl erb vladyků z Kozojed, kteří našli působiště i na Slánsku, takže jejich kontakty s naším městem jsou více než reálné. Určit však konkretní osobu Jana z Kozojed a popsat jeho vztah ke Slanému bohužel neumíme. Podobně je tomu tak i u Václava z Kounic. V tomto případě však panují nejen pro podobu znaku pochybnosti o tom, zda se jedná o člena rodu Kouniců a zda vůbec nedošlo k nesprávné interpretaci příslušného nápisu. Jako jediným záchytným bodem se nám prozatím jeví manželka Václava Litmíra z Háje Žofie Stošová z Kounic. Odpovědi na dané otázky, by nám snad v budoucnu mohlo přinést bádání v archívech.
    ................................

    * R.1789 ves přejmenována na Šternberk

    Poznámky:

    1. Dějiny a popis chrámu především Ferdinand Velc, Soupis památek historických a uměleckých památek v politickém okresu Slánském, Praha 1904, Zdeněk Wirth, Děkanský kostel sv. Gotharda ve Slaném, Slánský Obzor XIV, 1906, Antonín Podlaha , Posvátná místa království Českého, díl VII. Vikariát Slánský, Praha 1913, Emanuel Poche a kol., Umělecké památky Čech, díl 3, Praha 1980 a další. Nejnověji pak Vladimír Přibyl a kol., Sv.Gothard ve Slaném v proměnách věků. 1137 – 2007, Slaný 2007.
    2. Jedná se především o popis Ferdinanda Velce, Soupis …., Ferdinanda Břetislava Mikovce, Starožitnosti a Památky země České, Praha 1860 a Františka Beneše, Z cesty po Rakovnicku, Žatetecku a Loketsku – Slane, Památky archeologické a místopisné, díl VIII.(1868 - 1869), roč.1868. Na to, že popis erbů připisovaných purkrabím z Donína není shodný se skutečnou podobou jejich rodového znaku poprvé upozornil Tomáš Raichl, Matouš Šafránek (Crocinus, Jednuška) – život a malířské dílo, Slánský Obzor 16, 2009, který však tento rozpor přičítá na vrub autorům blasonu F.Velcovi a F.Benešovi.
    3. Srov. Tomáš Raichl, Matouš Šafránek....
    4. Viz. August Sedláček, Českomoravská heraldika II. Část zvláštní, Praha 1925 reprint 1997. Jinou podobu však uvádí Milan Mysliveček, Erbovník, Praha 1993 – červeno-zlatě polcený štít, v červeném poli tři zlaté koule (2,1).
    5. Viz. August Sedláček, Českomoravská......., Milan Mysliveček, Erbovník.......
    6. Tamtéž. Je velice nepravděpodobné, že by k nesprávnému vyobrazení erbů došlo v době výmalby.
    7. Viz. kol., Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III – Severní Čechy, Praha 1984, August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království Českého, sv.VIII – Rakovnicko, Slánsko, Praha 1891
    8. Viz. August Sedláček, Českomoravská, -//-, Hrady, zámky a tvrze VIII.., Jan Halada, Lexikon české šlechty I, Praha 1992, Ottův slovník naučný I - XXVIII, Praha 1888 – 1908
    9. K purkrabím z Donína obecně – Josef Janáček, Jiří Louda, České erby, Praha 1988, Jan Halada, Lexikon české ….., Ottův slovník ….., k Bílemu Újezdu – August Sedlaček, Hrady, zámky, tvrze..VIII..., kol, Hrady, zámky...III.- Severní Čechy, úřad hejtmana slánského kraje – Petr Mareš, Obsazování úřadu krajského hejtmana v předbělohorské období a soupis krajských hejtmanů na základě dochovaných seznamů z let 1563/ 1564 – 1616/1617, Praha 2009, k Fridrichu z Donína – Antonín Grund, Cestopis Bedřicha z Donína, Praha 1940, Michael Borovička, Oběť renesanční cestovatelské vášně, Lidé a země, roč.2008/8, k Vladislavovi a Ottovi purkrabím z Donína – list defenzorům: Václav Šubrt, Apologie druhá stavův království Českého, tělo a krev Pána Ježíše Krista pod obojí spůsobou přijímajících, Praha 1862, Lemberk: August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze.., sv. X - Boleslavsko, Praha 1895, konfiskace: Tomáš Václav Bílek, Dějiny konfiskací po r.1618, 2. sv, Praha 1882 – 1883.