Heraldické památky na slánských hřbitovech

Jedním z míst, kde se setkáváme s velkou koncentrací heraldických památek, jsou pohřebiště. Poté co se v důsledku josefínských reforem přestalo pohřbívat v kostelech, začaly také vyšší vrstvy většinou pochovávat své zemřelé na hřbitovech a jejich hroby se pyšnily bohatou výzdobou, jejíž součástí byla často heraldika. Tak tomu bylo také ve Slaném.

Nejstarším místem místem posledního odpočinku slánských měšťanů byl kostel sv. Gotharda a k němu přiléhající hřbitov. Ten dnes již připomínají pouze náhrobní desky vladyk ze Šimberka a rodiny Damešů umístěné na vnější straně kněžiště a bronzový epitaf kněze Havla Tera umístění uvnitř v chrámu za hlavním oltářem. Z nich pouze deska Šimberků je ozdobena jejich rodovým znakem. / 1 /

Úsvit novověku přinesl do Slaného také změnu pohřebiště. Malý a úzký kostelní hřbitov již v XVI. století přestal vyhovovat a Slanští se proto rozhodli zřídit nový hřbitov za hradbami města. V r. 1571 vykoupili pozemek, který do té doby sloužil jako popraviště a proto se mu říkalo „ Na Golgotě “. Ten obehnali zdí, kterou zdobí vestavěné niky. Hřbitov začal plnit svoji funkci o svatodušních svátcích r.1576 a do současnosti zachovali renesanční náhrobní desky z r. 1584. V letech 1581 až 1602 byl vystavěn hřbitovní kostel Nejsvětější Trojice, který zprvu sloužil protestantům. Po bělohorské porážce se již jako katolický stal v r. 1655 základem pro nový františkánský klášter.

V r. 1744 došlo k oddělení hřbitova od kláštera zdí, byla vystavěna nová vchodová brána a postaven domek pro hrobníka. Po úpravách v 1. pol XIX. století dostal první hřbitov téměř takovou podobu, jakou známe dnes. / 2. / Šlechtické erby jsou zde součástí výzdoby těchto náhrobků: hrob Antona Panosche z Kreuzinfeldu, hrob Stockarů z Bernkopfu, hrobka rodiny Hemerkových a hrobka Brožovských. Dále tu nacházíme pomník hraběte Eduarda Barclaye de Tolly. / 3. / V hrobce Hemerkových je pohřbeno několik příslušníků šlechtického rodu Spens z Bodenu. / 4. / Mezi jmény pochovaných v hrobce Klarnerových je uvedena také Klementina baronka Bodman – Möggingen. / 5. /

Po zaplnění hřbitova v r. 1866 nechal podle jeho vzoru vybudovat slánský purkmistr Josef Hlaváček hřbitov druhý, jenž v následujícím roce posvětil 23. června kanovník Metropolitní kapituly sv. Víta Jan Bernard. / 6. / Na něm můžeme spatřit pouze jediný šlechtický znak a to na dnes značně zpustlém hrobu rodiny Honorého de Liser. Vedle podobně zanedbaný hrob Theodora Bolzana by také mohla být ozdoben rodovým erbem. / 7. /

Za purkmistra Augusty Hemerky vzniká r. 1888 hřbitov třetí. Jeho posvěcení ( 29.7.1888 ) provedl apoštolský protonotář a rektor del Animy v Římě mons. dr. Karel Jaenig. Zde je šlechtická heraldika zastoupena na hrobce svobodného pána Frölicha a na hrobu Kotzů.

Ve XX. století dochází o rozšíření tohoto pohřebiště o čtvrtý hřbitov ( 1916 ) a urnový háj ( 1965 ). Tady se však již s rodovými erby či pohřbenými příslušníky šlechtických rodů nesetkáme. / 8. /

Na tomto hřbitovním areálu vedle šlechtických znaků však nalezneme také heraldické symboly, které se vážou patrně k profesím zemřelých. Jedná se symboliku obchodu na jedné hrobce na druhém hřbitově a znak kdysi patřící cechu malířskému na dvou náhrobcích na třetím hřbitově. / 9. /

Katalog náhrobků se šlechtickými erby

1. Hřbitov u kostela sv. Gotharda

1. Náhrobní deska / Epitaf / vladyků ze Šimberka

Popis: Deska z r. 1584 je z červené opuky. Horní část celou vyplňuje nápis ve staré češtině. Spodní část zdobí medailon s rodovým erbem. Ten je úplný.

Erb: Na renesančním štítu je kohout. Nad ním je kolčí helm s točenicí a přikryvadly. Klenotem je lidská hlava s hrdlem. Barevné provedení neznáme.

Držitelé erbu: Fridrich ze Šimberka a jeho syn Jan. Náhrobek nechala zhotovit Fridrichova manželka a Janova matka Anna Novodomská se svým novým manželem mistrem Erhartem. Původ tohoto rodu ze Šimberka je neznámý. Snad souvisel se zaniklou vsí Šimberk na Chomutovsku. / 10. /

2. I. hřbitov u kostela Nejsvětější Trojice

1. Hrob Antona Panosche z Kreuzinfeldu

Popis: Náhrobek je tvořen empírovou vázou, na které je přehozena látka. Váza stojí na hranolovém soklu. Na podstavci je německý nápis a úplný rodový erb. Ten je poškozen.

Erb: Na zeleném štítě je hnědý kříž na štříbrném vršku, vpravo od něho se nachází zlatý bazilišek bez nohou, vlevo rytíř v brnění držící v pravé ruce obnažený meč špicí dolů. Nad ním je korunovaná turnajská přilba se zeleno – zlatými a zeleno – stříbrnými přikryvadly. Klenotem je obrněná paže, která svírá kapra, mezi párem rozevřených orlích křídel dělených stříbrno – zeleně a zeleně – zlatě.

Držitel erbu: Anton Joseph Panosch z Kreuzinfeldu ( * 1751 - + 31.7.1817 / ?/ ), guberniální rada, krajský hejtman ve Slaném, x Praha 1793, Maxmiliana Petrasch ( *1775 - + 20.1. 1840 ). Anton byl povýšen do šlechtického stavu majestátem císařovny Marie Terezie vydaným ve Vídni dne 11.3.1779. / 11. /

2. Hrob Stockarů z Bernkpofu

Popis: Náhrobek má podobu kříže, jehož horní a obě postranní ramena jsou jetelovitě ukončena. Uprostřed kříže je český nápis: „Dokonáno jest“. Na podstavci je úplný rodový erb a nápis: „Rodina Stockarů z Bernkpofu“. Znak je již značně poškozený.

Erb: Štít polcený. V horní červené polovině převrácená stříbrná krokev, provázená v hlavě štítu černou orlicí / Stockar /. Ve spodní zlaté polovině rytíř ve zbroji držící ve své pravé ruce medvědí hlavu, vše přirozené barvy / Bernkopf /. Nad štítem turnajská přilba s černo-zlatými přikryvadly. Klenotem je pět pštrosích per střídavě černých a zlatých. / Bernkopf / Na štít se dávala také druhá přilba s černo – červenými přikryvadly. Klenotem byla černá orlice s červenou zbrojí / Stockar /. Ta však na náhrobku chybí. V této podobě byl udělen znak frýdlantským vévodou Albrechtem z Valdštejnem jako palatinem Johanu ze Stockaru v r. 1630. Erb Stockarů byl tehdy doplněn o znak rodu Bernkopfů, z něhož pocházela jeho manželka Kateřina.

Držitelé erbu: Ve Slaném zemřel Sigfied Kajetán Rudolf Stockar z Bernkopfu ( *26.11.1803 – 6.12. 1882 ),c.k. hejtman, syn Karla Aloise rytíře Stockara z Bernkopfu. vrchního úředníka a inspektora pražské metropolitní kapituly ( + 3.2.1830 ) a Anny Vašatkové a jeho manželka ( x Chržín u Velvar 19.11.1850 ) Anna Pokorná ( + 9.7.1875 ), dcera mistra kovářského Jana Pokorného a Kateřiny Pokorné. Někteří členové rodu působili jako úřednící na panstvích v okolí města a to ve Vraném pro pražskou metropolitní kapitulu ( Karel Alois ) nebo ve Zlonicích pro Kinské ( Rudolf Adalbert + 1859 ). V českých zemích se poprvé setkáváme s tímto rodem v osobě frýdlantského hejtmana Johana ze Stockaru, kterému Albrecht z Valdštejna potvrdil r.1630 jeho šlechtický stav a udělil mu nový predikát „ z Bernkopfu “. / 12. /

1. Hrobka Hemerků

Popis: Hrobka má podobu kapličky. Ve výklenku je socha Panny Marie. Nad ní na klenáku je erb Hemerků ze Stanmíru. Jedná se pouze o štít v podobě kartuše. V horních rozích nad výklenkem jsou hlavičky andílků s křídly. Po jeho stranách jakoby nad sebou daných samostatných tabulích jsou zde česky vypsána jména pochovaných členů rodů Hemerků a Spens z Bodenu. Nad nimi je velký nápis: „Hrob Hemerků“. Na čelní straně štítu kapličky je umístěn kříž. Na zdech po jejích stranách jsou umístěni velké mramorové desky se jmény dalších zemřelých. Jména jsou však dnes již špatně čitelná.

Erb: Na modrém štítě stříbrný úhoř, který je stočený ve tvaru S a jenž je stříbrným šípem prostřelen za žaberní ploutví. Nad štítem turnajská přilba s modro – stříbrnými přikryvadly. Klenotem je pár rozevřených orlích křídel, vpravo modro – stříbrná a vlevo stříbrno – modrá. Erb původně náležel rodu Stanů z Milého, který na slanském předměstí vlastnil Stanovský dvůr. Ten se později stal majetkem Hemerků a po povýšení Augusta Hemerky st. do šlechtického stavu mu byl udělen znak vymřelých vladyků.

Držitelé erbu: August Hemerka st. šlechtic ze Stanmíru ( *29.10.1842 - + 25.2.1911 ), starosta Občanské záložny ve Slaném 1871 – 1905, slánský purkmistr 1881 – 1887, syn Karla st. Hemerky, slánského měštana, obchodníka a statkáře, v letech 1837 – 1850 slanského radního a jeho manželky Antonie Apeltauerové ( + 28.2.1882 ) x 1867 Praha /? /, Karolina sv. pí. Spens z Bodenu ( *26.7.1838 - + 11.11.1916 ), dcera Karla Magnuse sv. p. Spens z Bodenu a jeho manželky Marie Chlumské. V r. 1888 Augusta Hemerku st. povýšil císař František Josef I. do dědičného šlechtického stavu s přídomkem „ze Stanmíru“.

August Maria Karel Hemerka ml. šlechtic ze Stanmíru ( 18.1.1869 – 12.12.1942 ) starosta Občanské záložny ve Slaném 1908 -1911, poslanec českého zemského sněmu 1909 – 1913, rytmistr a poručík 1. dragounského pluku ( 1918, 1919 ), ředitel Hypoteční banky v Praze ( 1919 – 1921 / ? / ), syn Augusta Hemerky st. a Karolíny Spens z Bodenu. / 13. /

1. Hrobka Brožovských

Popis: Hrobka má podobu kapličky. Ve výklenku jsou zasazeny náhrobní desky. Nahoře oválná deska Bernarda Antonína Brožovského a jeho manželky Anny Marie Radnické. Pod ní jsou obdelníkové desky vlevo Františka Kašpara Brožovského z Pravoslav a vpravo jeho manželky Johanny Schaabnerové ze Schönbaaru. Dole je deska s úplnými erby heraldicky vpravo Františka Kašpara a heraldicky vlevo Johanny. Ty jsou dnes značně poničené.

Erby: Brožovských z Pravoslav – štít polcený. V pravé modré polovině na zelené trávě stojí zlatý úl, jenž je obklopený zlatými včelami, v levé stříbrné polovině na ( červené ) hradební zdi sedí sova ( v přirozené barvě, červená nebo černá ). Turnajská přilba s točenicí má modro – zlatá přikryvadla. Klenotem je vyrůstající stříbrný korunovaný lev. Schaabnerů ze Schönbaaru – štít čtvrcený. V 1. a 4. červeném poli zlatý lev, ve 2. a 3. modrém poli stříbrný jednorožec ve skoku. Nad ním turnajská korunovaná přilba s přikryvadly, vpravo červeno – zlatými a vlevo modro – stříbrnými. Klenotem je doprava otočený vyrůstající stříbrný jednorožec mezi párem rozevřených orlích křídel, dělenými vpravo zlato -červeně a vlevo modro – stříbrně.

Držitelé erbů: František Kašpar Brožovský z Pravoslav ( *24.10.1765 - +26.6.1830 ), právník, bibliofil a zakladatel nadace slánské hudební školy, v letech 1807 – 1830 apelační rada v Praze, syn Antonína Bernarda Brožovského ( + 23.3.1816 ), mistra sedlářského a literáta, slánského měšťana ( 1758 ) a v letech1761 – 1778 radního a Anny Marie Radnické ( + 13.6.1811 ), dcery Martina Radnického a Františky Figanové. R. 1811 povýšen císařem Františkem I. do dědičného šlechtického stavu s predikátem „z Pravoslav“.

x Praha 16.2.1817 Johanna Karolina Josefa Antonie šlechtična Schaabner ze Schönbaarů ( *25.1.1790 - + 13.6.1830 ), dcera Jeronýma Bernarda Ambrože Augusta šlechtice Schaabner ze Schönbaaru ( + 14.6.1814 ).Dr. jur., zemského advokáta, 1806 děkana právnické fakulty pražské univerzity, majitele statku Trhová a jeho manželky Kristiany Guldenhoeftové (+7.4.1819 ), dcery Jana Nepomuka Guldehoefta a Kristiny Dintzenhoferové. Do dědičného šlechtického stavu byl povýšen její děd Dr. med.et phil. Jan Antonín Schaabner císařovnou Marii Terezií majestátem vydaným ve Vídni 8. června 1764 a obdržel prediktát „ze Schönbaarů“. / 14. /

3. II.hřbitov

   1. Hrob Honorého de Liser

   Popis: Náhrobní deska má podobu průčelí antického chrámu. Na vrcholovém akrotériu je úplný znak rodu de Liser.

   Erb: V zeleném štítě stříbrná kotva doprovázená třemi kosočtverci ( 2, 1 ). Nad štítem turnajská korunovaná přilba s ( zeleno – stříbrnými /?/ ) přikryvadly v podobě pláštíku. Klenotem je obrněná paže svírající stříbrnou kotvu.

   Držitel erbu: Honoré svobodný pán ( baron ) de Liser ( *12.1.1834 - + 27.3.1914 ), podnikatel, 1874 – 1900 spolumajitel přádelny v Ouvalově ulici ve Slaném, 1903 vlastník přádelny v Malém Kvíci u Slaného, x 26.5.1865 Helena Augusta Kateřina Benedikta Pasch ( *6.5.1845 - + ? ), dcera Fridricha Karla Františka Pasche a Marie Gertrudy Huetgenbach. Šlechtický rod Liseronů pocházel z Moselska. V 17. století se přestěhoval na území pozdější Belgie. Z ní také pocházel Honoré, kterému byl v r. 1902 uznán v Sasku – Meininingsku šlechtického stav a obdržel zde hodnost svobodného pána. Ta mu byla v r. 1906 potvrzena také v předlitavské části rakousko – uherské monarchie. / 15. /

4. III.hřbitov

   1. Hrobka Juliuse sv.p. Frölicha von Elmbach und Groara

      Popis: Hrobka má podobu kapličky. Ve výklenku je socha Ježíše Krista. Nad ní alianční znak rodů Frölichů a de Liser. Vpravo je štít frölichovský a vlevo štít Liserů. Nad nimi je umístěna korunka svobodných pánů ( baronů ). Liseronovský znak je schodný s erbem na hrobě továrníka Honorého de Liser. Z erbu svobodných pánů Frölichů je však použita pouze pravá polovina znaku z r. 1898. Pod ní nápis s osobními údaji zemřelého. Na vrcholu štítu kapličky je umístěn kříž. Náhrobek nechala vybudovat r. 1906 vdova po zesnulém Gabriella Charlotta de Liser.

      Erby: Znak Frölichů jako svobodných pánů ( 1898 ) - štít polcený, v pravém modrém poli stříbrné břevno provázené dvěma zlatými hvězdami, v levém červeném poli obrněná paže s tasenou šavlí, která seká žerď s červeno – bílo – modrým praporem, jenž je vztyčená na nízkém kopci, špička šavle ukazuje na pět zlatých hvězd tvořících kruh ( původní erb z r. 1824 ). Na štítě koruna svobodných pánů. Z korunované turnajské přilby vyrůstá černá orlice s červenou zbrojí. Přikryvadla jsou vpravo modro – stříbrná vlevo červeno -zlatá. Existují však také další varianty znaku tohoto šlechtického rodu.

      Popis erbu de Liser je totožný jako na hrobu Honorého de Liser.

      Držitelé erbů: Julius sv. p. Frölich von Elmbach und Groara ( *12.4. 1865 - +14.7. 1905 ), c.k. rytmistr hulánského pluku č. 4., syn Ludviga Jiřího sv. p. Frölich von Elmbach und Groara ( + 12.11.1902 ), polního zbrojmistra, a jeho manželky Emilie Wittingové ( + 15.1. 1902 ), dcery zemského soudního rady Josefa Wittinga a Jany Cikánové. Jeho děd Joseph Frölich byl za svou službu v rakouské armádě císařem Františkem I. povýšen do rakouského šlechtického stavu s predikátem ,,von Elmbach“ ( 4.5.1827 ). Otec Ludwig získal za Františka Josefa I. rytířský titul s dalším predikátem „von Groara“ ( 5. 6. 1879 ) a později se mu podařilo obdržet hodnost svobodného pána ( 2.11.1898 ).

      x Slaný 7.11. 1895 Gabriella Charlotta sv. pí. de Liser ( *8.5. 1872 - ? ), dcera Honorého de Liser ( +27.3.1914 ), majitele přádelny, a jeho manželky Heleny Augusty Pasch. / 16. /

   2. Hrob Kotzů

      Popis: Dva náhrobky v podobě křížů s podstavci, jenž jsou umístěné na hřbitovní zdi oddělující III. a IV. hřbitov. Kříže jsou dnes již ulomené. Uprostřed podstavců jsou zasazeny náhrobní desky se jmény zemřelých. Na levé se pod sebou nachází údaje Karla Kotze, rytíře z Dobrže a Jindřicha Kotze a na levé Marie Grassové a manželky Karla Kotze Luisy Kotzové. Nad deskou Kotzů je umístěn jejich rodový znak.

      Erb: Polepšená varianta znaku Kotzů z Dobrže – v modrém poli dva zlatí gryfové drží modrý štítek se zlatým čtyřloukotovým kolem. Nad štítem korunovaná turnajská přilba s modro – zlatými přikryvadly. Klenotem je zlaté kolo ze štítu mezi modro -zlatě a zlato -modře dělenými orlími křídly.

      Držitelé erbu: Karel Kotz rytíř z Dobrže ( + 14.4.1902 ), c. a k. hospodářský správce, x Luisa ( + 6.10. 1922 ). Jindřich Kotz ( 19. 7. 1898 – 13.8.1954 ). Kotzové z Dobrše byli starý český šlechtický rod. Jako první doložený příslušník rodu je uváděn Přibík Kocík (+1377 ), jenž postavil tvrz Dobrž. Rod se rozdělil do několika linií, z nichž některé byli povýšeni později do stavu svobodných pánů a Diviši Jindřichu ( +1641 ) z bystřické větve se podařilo sebe a své potomky vyzvednout do říšského a českého hraběcího stavu. Kam zařadit Kotze pohřbené ve Slaném nevíme. / 17. /

…………………………………………………………………………………………………………

Poznámky:

1. Božena Franková, Iva Hušáková, Slánské hřbitovy. Slaný 2002,s.4 a Ferdinand Velc, Soupis památek historických a uměleckých v Království českém, XX. Politický okres slánský, Praha 1904, s. 241 – 243.

2. Franková, Hušáková, Slánské ( pozn.č. 1. ), s. 4. - 5.

3. Hrabě Eduard Barclay de Tolly (*28.8 / 9.9. / 1794 – + 31.8. /12.9. / 1813 ), premier leutnant ruské carské gardy, syn Ericha Johanna hraběte Barclaye de Tolly ( + 12.6.1819 ), generálmajora ruské armády, a jeho manželky Margarethy Sophie von Lilienfeld ( + 9.12.1825 ),dcera Heinricha Otty von Lilienfild a Charloty Cathariny von Smithen, synovec ruského vojevůdce Michaila Bogdanoviče Barclay de Tolly. Pocházel ze skotského šlechtického rodu usedlého od 17. století v Livonsku. Rodový erb prošel změnami. V podobě z r. 1792 pro Augusta Wilhema Barc. de Tolly vypadal takto: na modrém štítě zlatá krokev doprovázená třemi zlatými tlapatými kříži ( 2, 1 ), nad ním turnajská přilba s stříbrno – modro - zlatou točenicí a modro – stříbrnými a s přikryvadly, která jsou vpravo modro - zlatá a modro – stříbrná a vlevo modro - stříbrná a modro – zlatá. Klenotem je obrněná paže, která svírá meč. Jiná varianta má krokev stříbrnou ( zlatou ), klenotem je zlatý tlapatý kříž a přikryvadla jsou modro – zlatá. Jeho původní náhrobek pořízení rodinou snad mohl také obsahovat rodový znak. Ten, však byl pro svou zchátralost odstraněn a na počátku 20. století snad v souvislosti s výročím bitvy u Chlumu a Přestanova, v níž byl hrabě těžce zraněn a na toto poranění také poté ve Slaném zemřel, nahrazen novým klasicistním mramorovým pomníkem v podobě pylonu. Franková, Hušáková, Slánské ( pozn. č.1 ), s. 10, https://docplayer.org/13737766-Barclay-de-tolly-wappen-1792.html.

4. Jedná se o Karla Magnuse / také Maria Karla Magnuse Vincence / svobodného pána Spens z Bodenu ( 9.3.1806 – 23.10. 1869 ), pána na Dolních Počernicích, jehož ostatky byly sem přeneseny z olšanských hřbitovů 8.8.1910. Jeho manželku Marii, rozenou Chlumskou ( * 28.9.1813 - + 28.1.1878 ), dceru Antonína Chlumského a Marie Josefy Veselé. Jejich dcery Karolínu ( + 11.11.1916 ) provdanou za Augusta Hemerku st., Marii Annunciatu ( *8.2.1847 - +19.4.1910 ) provdanou Karla Hemerku ml. ( * 9. 5. 1838 – + 24.2.1873 ) a Gabrielu ( *10.1.1852 - + 9. 7.1892 ). Ve Slaném zemřeli také jeho vnuk Karel sv. p. Spens z Bodenu ( *29.7.1876 - +2.8. 1954 ), který po vymření Hemerků ze Stanmíru r. 1942 zdědil jejich majetek, jeho druhá žena Emy, rozená Leinweben ( *18.9.1892 -+ 2.8.1954 ) a jejich dcera Johanna ( 2.8.1929 – 29.3.1944 ). Zesnula zde také Karlova sestra Johanna ( *10.1. 1881 - +24.4.1959 ). Spens z Bodenu byl původně skotský šlechtický rod, jehož jeden příslušník se v 17. století usadil na Těšínsku. R. 1781 byl povýšen do českého panského stavu. Jeho znak vypadal takto: na modrém štítě zlatý lev s korunkou a červenou zbrojí, přes štít je položen červený kosmý pruh s třemi černými routami. Nad ním je korunovaná turnajská přilba s modro -zlatýmí a červeno – zlatými přikryvadly. Klenotem je rostoucí lev ze štítu. Ludvík Schmid, Miroslav Baroch, Irská a skotská emigrace do střední Evropy, Heraldická minucí 1987 – 1988, Praha 1988, s.63., Libor Dobner, Hemerkové a Slaný, Slánské listy, roč. 10 č. 16, 2002, s.12 a Milan Baron – Rod Spens, http://www.heraldica.cz/articles/spens.htm, vyhledáno 7.8.2020.

5. Clementine svobodná paní / baronka / von Bodman, rozená Klarner ( *1855 - + 7.6. 1875 ), dcera Franze Klarnera ( + 24. 11.1885 ), lékárníka, a Theresy Klarner ( + 26.8.1895 ), manželka Johanna Eberharda Friedricha Maxe sv. p. / barona / von Bodman z linie Möggingen. Bodmanové užívali původně jak rodový znak stříbrný štít se třemi zelenými dolu obrácenými lipovými listy ( 2, 1 ), který později čtvrtili se zlatým štítem, v němž byl černý kozoroh. Někteří z nich vkládali doprostřed čtvrceného štítu ještě srdeční zlatý štítek s černými jeleními parohy. V této nejsložitější podobě byli umístěny nad štítem tři korunované turnajské přilby s klenoty – uprostřed složená orlí křídla, vpravo vysoká hermelínová čepice ( kužel ) zakončená na vrcholu zlatou korunkou s níž vyrůstá paví kýta a vlevo rostoucí kozoroh ze štítu. Jindy bývala umístěna pouze jedna korunovaná přilba s přikryvadly vpravo černo – zlatými a vlevo zeleno – stříbrnými ( či pouze černo - zlatými ) a s klenotem v podobě vysokého klobouku, jenž náležel rodu od počátku.

   https://www.geni.com/people/Clementine-Freiin-von-Bodman/6000000109811331885, vyhledáno 7. 8. 2020, https://de.wikipedia.org/wiki/Bodman_(Adelsgeschlecht), vyhledáno 7. 8. 2020

6. Franková, Hušáková, Slánské ( pozn. č. 1. ), s. 5.

7. Theodor Bolzano šlechtic von Krönstatt ( *9.5. 1834 - +12.7. 1884 ), zakladatel strojírenského závodu Bolzano, Tadesco a spol. ( pozdější ČKD ) ve Slaném, syn Ludvíka Bolzana šlechtice von Krönstatt ( + 13.4.1876 ), obchodníka v Praze a Karoliny Magdaleny Barbory Scharschmidt von Adlertreu ( + 2.12.1884 ), x Praha 1860, Augusta Reissigová ( + 23.3.1907 ). Přídomek „von Krönstatt“ užíval rod od 18. století, kdy byl císařovnou Marií Terezií povýšen do šlechtického stavu pražský měšťan a obchodník Jan Křtitel Bolzano. Majestátem uděleným ve Vídni 22.7.1777 mu byl udělen tento znak: štít polcený, v pravém červeném poli čtyři ( 1, 2, 1 ) zlaté koruny, v levém modrém poli dva zlaté kůly. Nad štítem korunovaná turnajská přilba s přikryvadly vpravo červeno – zlatými a vlevo modro -zlatými. Klenotem jsou otevřená orlí křídla dělená vpravo zlato – modře a vlevo červeno -zlatě. Karel Vavřínek, Petr Mašek a Vladimír Pouzar, Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2008, Brandýs nad Labem 2007, s. 57. - 58.

8. Franková, Hušáková,Slánské ( pozn.č.1 ), s. 5.

9. Na hrobce rodiny Procházkovi jsou v kartuši symboly římského boha obchodu Merkura – kaduceus ( hůl, kterou obtáčí dva hadi, na vršku okřídlená ) a na ní posazený okřídlený klobouk. Dva stejně provedené náhrobky na třetím hřbitově zdobí andílek, u jehož nohou se nachází štít s ratolestí a hadem. Znak na štítu je považovaný za symbol malířství. Původně patřil malířským cechům a v Čechách je poprvé doložen v r. 1435. Císař Rudolf II. polepšil v r. 1595 cechu malířů a štítařů Starého a Menšího města pražského jeho erb. Ten vypadal takto: na červeném štítu tři stříbrné štítky ( 2, 1 ). Nad ním kolčí helma s tříhrotou korunou a červeno – stříbrnými přikryvadly. Klenotem jsou stříbrné dančí parohy a mezi nimi umístěná rostoucí bohyně Pallas Athena v brnění, s červeným pláštěm a zlatou přilbou s červeno - stříbrnými pštrosími pery, která v pravé ruce drží zlatý štít s hlavou Medusy a v levé svírá oštěp.

   https://cs.wikipedia.org/wiki/Merkur_(mytologie), vyhledáno 8.8.2020, Mojmír Chromý, Cechovní heraldika, Heraldická ročenka 1980, Praha 1981, s. 57.

10. Velc, Soupis ( pozn. č. 1 ), s. 241. - 242., August Sedláček, Českomoravská heraldika II., Praha 1925, s. 627, heslo Šimberk, in: Ottův slovník naučný XXIV, Praha 1906, s.618.

11. Franková, Hušáková, Slánské ( pozn. č. 1 ), s. 8., Karel Vavřínek, Petr Mašek a Vladimír Pouzar, Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2013, Brandýs nad Labem 2010, s. 351.

12. Vavřínek, Mašek a Pouzar, Almanach 2008 ( pozn.č. 7. ), s. 389 – 391, Ladislav Rektoris, Rod Stockar von Bernkopf, http://rektoris.wz.cz/rod-stockar.html, vyhledáno 8.8.2020

13. Franková, Hušaková, Slánské ( pozn. č. 1 ), s. 11, August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého, VIII. - Rakovnicko a Slánsko, Praha 1891, tab. VI. Znaky rodů na Rakovnicku a Slánsku osedlých, Libor Dobner, Slaný: kapitoly z historie královského města, Slaný 2016, s. 46. - 47., idem, Šlechtic Hemerka ze Stanmíru, Slánské listy, 2011, roč. 19, č. 6, idem, Hemerkové ( pozn. č. 4. ), s. 12, Božena Franková, Slánské pamětihodnosti: Drnovský dvůr a Hemerkův statek, Slánská radnice, 2003, roč. 6, č. 7, Národní archiv – Hemerka August ze Stanmíru,

    http://www.badatelna.eu/fond/595/uvod/744, vyhledáno 8.8.2020

14. Libor Dobner, Slaný II.: kapitoly z historie královského města, Slaný 2017, s. 295. – 296., idem, Ať oživnou hroby již zapomenuté: Brožovští z Pravoslavů aneb návrat po dvou stech letech, Slánské listy, 1994, roč.2 , č. 22, str. 12, O. F. Babler, Kašpar Brožovský z Pravoslav Erbovní knížka 1936, Praha 1937., s. 60., 62. – 64., Karel Vavřínek, Petr Mašek a Vladimír Pouzar, Almanach šlechtických a rytířských rodů 2009, s. 315 – 316.

15. Zdeněk Víšek, Belgický podnikatel baron de Liser ve Slaném, Slaňáci ve světě – Slaný a Slánsko ve XX.století : sborník z historické konference, Slaný 2017, s. 10., 18., 23., Libor Dobner, Továrník Honoré de Liser a město Slaný, Slánské listy, 2004, roč.12., č. 2, s. 12, Petr Mašek, Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti, Díl I. A – M, Praha 2008, s. 565.

    https://www.armorial.org/produit/59009/liser-de.html, vyhledáno 8.8.2020.

16. Franková, Hušáková, Slánské ( pozn . č. 1 ), s. 18., Karel Vavřínek, Petr Mašek a Vladimír Pouzar, Almanach šlechtických a rytířských rodů 2012, Brandýs nad Labem 2010, s. 111 – 112.

17. Vladimír Pouzar ( ed. ), Almanach šlechtických rodů 1999, Praha 1999, s. 221, idem, Almanach šlechtických rodů 2009, Brandýs nad Labem 2008, s. 203, Milan Mysliveček, Erbovník, Praha 1993, s. 27, 51., Jan Halada, Lexikon české šlechty, Praha 1992, s. 75., Rudolf Johann Graf Meraviglia-Crivelli, (1886), Der Böhmische Adels, Nürnberg 1866, taf. 47.

Vyobrazení Ferdinanda I. Habsburského ve Fuggerově Ehrenspiegelu a s ním spojená heraldická výzdoba.

Mezi heraldické prameny se vztahem k českým zemím patří také významné literární dílo německé renesance Ehrenspiegel des Hauses Österriech, které vzniklo z podnětu bankéře a patrona umění Johanna Jakoba Fuggera ( *1516 – +1576 ). Oslavou habsburského rodu byl pověřen Clemens Jäger  ( cca. 1500 – 1561 ) a jeho text doplnily barevné ilustrace vytvořené umělcem z okruhu dílny Jörga Brea mladšího ( *ca 1510 – +1547 ). Je rozděleno do dvou svazků. První z nich ( kniha I. – VI. ) vydaný v Augsburgu r. 1555 obsahuje dějiny habsburského rodu od nejstarších dob až do smrti císaře Fridricha III. ( *1415 – +1493 ). Druhý ( kniha VII. ) vydaný tamtéž v r. 1559 zahrnuje období let 1493 – 1554 a je věnován především životu a dílu císaře Maxmiliána I. ( *1459 – +1516 ). / 1. /

Oba svazky jsou bohatě ilustrovány. Na ilustracích lze spatřit fiktivní portréty panovníků, jejich manželek a příslušníků šlechty, nebo veduty měst, hradů a klášterů či zobrazení bitev a obléhání. Jsou zde zpodobněni korunovační klenoty, řády, pečetě a hroby panovníků. Velký prostor patří též heraldice. Je zde vyobrazeno mnoho erbů zemských, rodových a městských. Znaky jsou součástí také několika rodokmenů. Českého zájemce o toto dílo zaujme například vyobrazení českého krále a rakouského vévody Rudolfa I., řečeného Kaše, nebo zachycení bitev na Moravském poli ( 1278 ) a u Moháče ( 1526 ). Naše pozornost se však zaměří na ilustraci, na které je vedle dalších členů habsburské dynastie zachycen také Ferdinand I., jenž byl v té době mimo mnoha dalších hodností králem římským, uherským a českým.

Titulní ilustrace druhého svazku „Trůnící Maxmilián I a před ním klečící Karel V. a Ferdinand I.“ , na které jsou dále na svých trůnech vyobrazeni Filip I. „Sliční“ a Jana I. „Šílená“, je oslavou Maxmiliánovi sňatkové politiky, která stála u zrodu habsburského světového impéria v 16. století. Jak už její název napovídá ústřední postavou výjevu je císař Maxmilián I. Je oblečen v císařském ornátu, na hlavě má císařskou korunu a okolo krku zavěšen řád Zlatého rouna. V rukách drží pomocí řemínků štíty se znaky svých vnuků ( vpravo Ferdinandův a vlevo Karlův ). Je usazen na trůně, který je součástí složité fantaskní architektury. Ta je tvořena kulatými polosloupky, jenž jsou na vrcholu zakončeny granátovými jablky, hranatými pilastry jenž nesou stříšku, nikou v níž je zavěšen závěs s rostlinnými motivy a konchou, kterou zdobí jeho znak a nad nímž, je umístěna nápisová páska s textem ,, Maxmilianus Imp.“. Čelo stříšky je ozdobeno dvěma křížkovými kříži v kruzích. Na opěradlech trůnu jsou položeny zbylé panovnické insignie - říšské žezlo ( vpravo ) a jablko ( vlevo ). Napravo od Maxmiliána je na svém trůně s baldachýnem sedí královna Jana „Šílená“. Je oblečena dle tehdejší módy, vlasy má zčesané do drdolu a zakryté síťkou, hlavu zdobí královská koruna a v uších jsou zavěšeny perly. V rukách drží žezlo a jablko. Nad ní je na látce s rostlinným motivem umístěn její erb a nad ním v pásce její jméno a titul ,, Johana Reg. hisp.“ Opěradla jejího trůnu jsou bohatě řezbářsky zdobena a mají tvar delfína. Nalevo od Maxmiliána je na svém trůně s baldachýnem usazen Filip „Sličný“. Je oblečen v královském ornátu, na hlavě má korunu s červenou čapkou a v rukách drží žezlo a jablko. Také nad ním je umístěn jeho znak a v pásce jméno a titul ,, Philippus Rex hisp.“. Opěradla jeho trůnu jsou taktéž bohatě řezbářsky zdobena a mají tvar delfína. Před císařem klečí jeho vnuci. Jsou znázorněni v dospělém věku, který odpovídá době vzniku ilustrace. Vpravo klečí Ferdinand I. jako římský král. Je oblečen v královském ornátu, na hlavě má korunu a v rukama přidržuje svůj znak. Je zahalen v zlatém plášti s vyšitou říšskou orlicí ( orlem ? ). Lem pláště je posázen drahokamy a perlami. Na podlaze pod ním je zlatý nápis „ Ferdinandus I. Ro: Rer.“ a před ním jsou na podušce položeny vladařské insignie – žezlo a říšské jablko. Vlevo klečí Karel V. jako římský císař. Je oblečen v císařském ornátu, na hlavě má korunu, která je posazena na červené čapce(?) a rukama přidržuje svůj štít. Halí ho zlatý plášť s říšským orlem. Lem pláště je zdoben drahokamy a perlami. Na podlaze pod ním je zlatý nápis „ Carolus I. Ro: Imp:“a před ním na podušce panovnické insignie – žezlo a říšské jablko. Výjev je umístěn do paláce. Vzadu jsou vidět sloupy, které drží strop. Podlaha místnosti má podobu šachovnice. / 2. /

Prostřednictvím Ferdinanda I. a jeho potomků erby vyobrazené na této ilustraci můžeme najít také na českých památkách. S obdobou Maxmiliánova erbu, který užívali i jeho nástupci, se můžeme setkat třeba na Pražské bráně ve Velvarech postavené za císaře Rudolfa II. Některé znaky tvořící erby ostatních panovníků nalezneme v areálu Pražského hradu. Jsou součástí znakových galeriích, které se nacházejí na Matyášově bráně a v jeho pavilonku či ve svatovítské katedrále na arkádových stěnách chóru nebo na rakvi Rudolfa II. v královské hrobce. / 3. /

Popis erbů a jejich majitelé:

a.) Erb Maxmiliána I.

V zlatém poli černý orel, který má na hrudi srdeční štítek, jenž je polcený – heraldicky vpravo je stříbrné břevno na červeném poli ( Rakousko, původně znak Babenberků, který užívali Habsburk ) a heraldicky vlevo pole pětkrát zlato modře kosmo dělené s červeným lemem ( Burgundsko, starý znak ). Erb představuje Maxmiliána především jako římského císaře. / 4. /

Maxmilián I. ( * 22.3.1459 Vídeňské Nové Město - + 12.1. 1519 Wels ), římský císař ( 1508 ) a král  ( 1483 / 1493 ), burgundský vévoda ( 1477 spoluvládce manželky Marie Burgundské ), rakouský arcivévoda (1493 ) etc., syn císaře Fridricha III. (+ 1493 ) a Eleonory Portugalské ( +1463), x 1mn. 19 / 20.8.1477 Gent Marie Burgundská ( *13.2.1457 - + 27.3.1482 ), dcera burgundského vévody Karla Smělého ( + 1477 ) a jeho druhé manželky Isabely Bourbonské ( + 1465 ), 2.mn. Hall ( Tyrolsko ) Bianka Maria Sforza ( *5.4.1472 - + 31.12.1510), dcera milánského vévody Galeazzea Maria Sforzy ( + 1476 ) a jeho druhé manželky Bony Savojské ( + 1485 ). / 5. /

b. ) Erb Jany „Šílené“

Štít je třikrát polcen a dvakrát dělen, takže vytváří dvanáct polí. V 1. červeném poli je zlatý hrad se třemi věžemi a zavřenou bránou ( království Kastilie ), ve 2. stříbrném poli je červený lev ve skoku ( království Leon ), ve 3. zlatém poli je jsou čtyři červené kůly ( království Aragon ), 4. pole je čtvrcené pokosem, nahoře a dole ve zlatém čtyři červené kůly, vpravo a vlevo ve stříbrném černá orlice (království Sicílie ), v 5. stříbrném poli je granátové jablko přirozených barev ( království Granada ), v 6. modrém poli je zlatá uzavřená oblouková koruna ( království Toledo ), v 7. červeném poli jsou spojené zlaté řetězy ( království Navarra ), v 8. modrém poli opevněné město s věžemi v přirozených barvách a na zeleném palouku / většinou pouze zlaté / ( království Valencia ), v 9. modrém poli zlaté ciborium ( království Galicia ), v 10. zlatém poli trůnící černý král / sv. Ferdinand III. Kastilský, většinou však bývá modré pole se zlatým trůnícím králem / ( království Sevilla ), v 11. červeném poli sedm / většinou šest / zlatých otevřených korun / 2 - 2 – 2 - 1 / ( království Murzia ) a ve 12. zlatém poli jsou tři červená břevna ( království Cordoba ). Erb představuje Janu jako dědičku královstvích katolických Veličenstev Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského čili pozdější španělské říše. / 6. /

Jana I. „Šílená“ ( * 6.11. 1479 - + 12.4. 1555 Tordesillas), královna Kastilie a Leonu ( 1504, spoluvladaři Filip I. Sličný, Ferdinand Aragonský a Karel V. ) a královna Aragonu ( 1516 spoluvladař Karel V. ), burgundská vévodkyně, rakouská arcivévodkyně etc., dcera aragonského krále Ferdinanda II. ( +1516 ) a kastilské a leonské královny Isabely I. Katolické ( + 1504 ), x 12.11.1496 Liera Filip I. „Sličný“. / 7. /

c.) Erb Filipa I. „Sličného“

Štít je třikrát polcen a dvakrát dělen, takže je rozdělen dvanáct polí. V 1. zeleném poli stříbrný panther s červenou zbrojí chrlící oheň ( Štýrsko ), ve 2. černém poli zlatý lev s červenou zbrojí ve skoku ( Brabant ), ve 3. poli je starý znak Burgundska, ve 4. poli je znak Rakouska / erb Babenberků /, v 5. stříbrném poli je modrá orlice s červenou / zlatou / korunou a červeno stříbrně šachovaným perizoniem ( Kraňsko ), 6. pole je stříbrně a modře dělené a je na něm červený dvouocasý lev ve skoku ( Lucembursko ), 7. pole je polceno, na pravé straně na zlatém pod sebou tři černý kráčející lvi a na levé straně v červeném stříbrné břevno ( Korutansko ), v 8. zlatém poli je červený lev ve skoku ( Habsburk ), v 9. zlatém poli je černý lev ve skoku ( Flandry ), 10. pole je modré poseté zlatými liliemi a olemované červeno stříbrným kouskovaným lemem ( Burgundsko, nový znak ), v 11. stříbrném poli červená orlice se zlatou korunou, se zlatou zbrojí a zlatými polovinami perziona na křídlech ( Tyrolsko ) a ve 12. stříbrném poli je černý lev ve skoku ( v případě, že by lev byl červený Limburk / ? / ). Erb představuje Filipa jako burgundského vévodu a rakouského arcivévodu. / 8. /

Filip I. „Sličný“ ( *22.6. 1478 - + 26.9.1506 ), král Kastilie a Leonu ( 1504 jako spoluvladař Jany I. Šílené ),burgundský vévoda ( 1482 ), rakouský arcivévoda etc., syn císaře Maxmiliána II. ( + 1519 ) a Marie Burgundské ( + 1482 ), x Jana I. „Šílená“. / 9. /

d. ) Erb Ferdinanda I.

Štít je třikrát polcen a třikrát dělen, takže je rozdělen na dvacet polí. V 1.poli je znak Rakouska / erb

Babenberků /, 2. pole je polcené, vpravo šestkrát stříbro červeně dělené, vlevo na červeném štítě ze zeleného trojvrší vyrůstá patriarší kříž ( Uhry ), ve 3. červeném poli je stříbrný dvouocasý lev se zlatou korunou ve skoku ( Čechy ), ve 4. poli je znak Štýrska, v 5. poli je znak Korutanska,v 6. zlatém poli je černá orlice se stříbrným perzioniem, který je uprostřed ozdoben křížkem a na koncích jetelovými trojlístky ( Slezsko ), v 7. červeném poli je zlaté břevno pokosem provázené po obou stranách třemi zlatými otevřenými korunami / 2 - 1 / ( Horní Alsasko ), v 8. poli je znak Kraňska / značně poškozen /, v 9. modrém poli je červeno stříbrně šachovaná orlice zlatě korunovaná orlice se zlatou zbrojí ( Morava ), 10. pole je červeně a stříbrně šestkrát šikmo dělené a je přes něj položený zlatý kůl ( Burgau ), v 11. zlatém poli jsou pod sebou tři kráčející černý lvi ( Švábsko ), ve 12. poli je rodový erb Habsburků, v 13. červeném poli je zlaté břevno pokosem provázené po obou stranách jedním kráčejícím zlatým lvem ve skoku ( Kyburg ), ve 14. poli je znak Tyrolska, v 15 červeném poli je stříbrné břevno a je na něm otevřená zlatá brána na zeleném trojvrší ( Portenau / Pordenone / ), 16. pole je kosmo dělené, vpravo čtyřikrát stříbrno červeně šikmo dělené, vlevo v modrém kráčející zlatý lev ( Gorice ), v 17. červeném poli jsou dvě odvrácené zlaté parmy ( Pfirt ), v 18. zlatém poli je vysoký černý klobouk s červenou podšívkou a dvěma červenými šňůrami s střapci ( Vindická marka ), 19. poli je polcené, vlevo v černém zlatá orlice a vpravo šestkrát červeno stříbrně polcené ( Horní Rakousy ), 20. pole je červeno stříbrně dělené ( neurčeno ). Erb představuje Ferdinanda I. jako českého a uherského krále a rakouského arcivévodu. / 10. /

Ferdinand I. ( *10.3.1503 Alcalá de Henares u Madridu - + 25.1564 Vídeň ), římský císař ( 1556 ) a král ( 1531 ), král český ( 1526 ) a uherský (1526 ), arcivévoda rakouský ( 1519 ) etc., syn kastilského krále Filipa I. „Sličného“ ( + 1506 ) a královny Jany I. „Šílené“( + 1555 ), x 25.5.1521 Linz Anna Jagellonská ( * 23.7.1503 - + 27.1.1547 ), dcera českého a uherského krále Vladislava II. Jagellonského ( + 1516 ) a jeho třetí manželky Anny de Foix ( + 1506 ). / 11. /

d. ) Erb Karla V.

Štít je třikrát polcen a třikrát dělen, takže je rozdělen do dvaceti polí. 1. až 12. pole jsou totožná s poli v erbu Johany Šílené. V 13. poli je starý znak Burgundska, v 14. poli je znak Brabantska, v 15. poli je znak Lucemburska, 16. pole je polcené, vlevo v modrém zlatý lev ve skoku / Geldern / a vpravo ve zlatém vlevo otočený černý lev ve skoku / Jülich / ( Jülich – Geldern ), v 17. poli je znak Habsburků, v 18. poli je nový znak Burgundska, na 19. stříbrném poli v dolní polovině tři vlnité modré pruhy, z nich v horní polovině vyrůstá červený lev ve skoku ( Seeland ), ve 20. poli je znak Flander. Erb představuje Karla V. jako španělského krále a burgundského vévodu. / 12. /

Karel V. ( *24.2.1500 Gent – + 21. 9. 1558 San Jerónimo de Yuste ), římský císař ( 1530 ) a král ( 1519 ), španělský král ( 1516 ), burgundský vévoda ( 1506 ), rakouský arcivévoda etc., syn kastilského krále Filipa I.,,Sličného“ ( +1506 ) a královny Johany I.„ Šílené“ ( +1555 ), x 10. 3. 1526 Sevilla infantka Isabela Portugalská ( *24. 10. 1503 - + 1.5. 1539 ), dcera portugalského krále Manuela I. ( + 1521 ) a jeho druhé manželky Isabely z Asturie ( + 1517 ). / 13. /

Poznámky:

1. Dílo je v digitální podobě dostupné na: https://www.digitale-sammlungen.de/index.html?c=thema&kl=Ehrenspiegel&l=de, vyhledáno 3.8.2019.
2. Digitální kopie titulní ilustrace VII. knihy je na : http://www.daten.digitale-sammlungen.de/0010/bsb00103106/images/index.html?id=00103106&groesser=&fip=eayaenyztsxseayaxdsydeayaewqfsdr&no=7&seite=7, vyhledáno 3. 8. 2019.
   Heraldická výzdoba plášťů Karla V. a Ferdinanda I. nahrazují na iluminaci jejich znaky jako římského císaře a římského krále. Lze tedy u Ferdinanda I. jako římského krále uvažovat o říšské orlici, která byla součástí jeho erbu, tak jak ji lze spatřit třeba na titulní straně Hájkovy Kroniky české z r. 1541 na: http://digital.onb.ac.at/OnbViewer/viewer.faces?doc=ABO_%2BZ167203406, vyhledáno 3.8.2019.
3. Na bráně postavené r. 1580 je vytesaný říšský orel bez štítu, srdeční štítek je obtočen řádem Zlatého rouna a u znaku Burgundska chybí lem. Ferdinand Velc, Soupis památek historických a uměleckých v Království českém, XX. Politický okres slánský, Praha 1904, s. 378, vyobrazení: fotografie Mgr. Markéty Škrancové na webových stránkách Odboru památkové péče MěÚ Slaný:
   https://photos.google.com/share/AF1QipMXvfoDYOw_gfTH40GHxVTJghwXpiRAZ2EOAg6BDGMtYF5QjcvSE2gj9laQGNltxw/photo/AF1QipOorR2v9gLwvgYR_yOcDKHEs_CbH-KY_J5eydmm?key=U29LWU1LZmRXWkVtVkgtaGhkS1h1U3dJMERqU3Bn, vyhledáno 5.8.2019 .
   K erbům na Pražském hradě Petr Chotěbor, Pražský hrad. Podrobný průvodce, Praha 2005, s. 54. a 73. a Jiří Burian, Jiří Svoboda, Pražský hrad, Praha 1976, s. 37., 47. a 97.
4. Popis znaku dle: František Lobkowicz, Zlaté rouno v zemích českých, Praha 1991, s. 238 – 239., Josef Dolejší / Zdirad J. K. Čech, Duch místa: průsečíky času. Panský dvůr ve Velkém Přítočně v letech 1306 až 1997, / Velké Přítočno 1997 /, s. 106, 109., Jiří Louda / Michael Maclagan, Lines of succesion. Heraldry of the royal families of europe, Praha 1995, s. 149.
5. Mr. ( Gerda Mrázová ), heslo Maxmilián I, in: Brigitte Hamannová ( ed. ), Habsburkové. Životopisná encyklopedie, Praha 1996, s. 331. – 334., http://genealogy.euweb.cz/ , vyhledáno 3. 8. 2019.

6. Popis podle : https://digi.ub.uni-heidelberg.de/diglit/drwFugger1668/1282/image, vyhledáno 3. 8. 2019.
7. Pie.( Horst Pietschmann ), heslo Jana I. Kastilská „ Šílená“, in: Brigitte Hamannová ( ed. ), Habsburkové. Životopisná encyklopedie, Praha 1996, s.175. – 177.,
   http://genealogy.euweb.cz/, vyhledáno 3.8. 2019.
8. Popis podle Dolejší / Čech, Duch času ( pozn. 4. ), s. 109 - 111, Louda / Maclagen, Lines of succession ( pozn. 4. ), s. 148. – 149.
9. Bl.( Wim Blockmans ), heslo Filip „Sličný“, in: Brigitte Hamannová, Habsburkové. Životopisná encyklopedie, Praha 1996, s. 111. – 113., http://genealogy.euweb.cz/, vyhledáno 5.8.2019.

10. Ve Svaté říši římské národu německého červeno – stříbrně polceného znaku užívalo např. Magdeburské arcibiskupství či švýcarské kantony Unterwalden ( v starší době ) a Solothurn. S Habsburky je spíš spojován stříbrno – červeně polcený znak, který patří hrabství Hohenberg. Popis znaku podle Dolejší / Čech, Duch času ( pozn. 4 ), s. 109 – 111., digitální kopie erbovní knihy ,,German MS 2“ z r. 1565 z knižnice Univerzity Manchesteru na https://luna.manchester.ac.uk/luna/servlet/media/book/showBook/Manchester~91~1~433848~225786?fbclid=IwAR26n0BHMWhYR6rI_Pb4g_gQNnvV7eVM0K4UFqKhdXc6OhyM0c0EIoYIfV0, vyhledáno 5. 8. 2019, a digitální kopie kolorovaného dřevorytu Albrechta Altdorfera tzv. Triumfálního pochodu Maxmiliána I. z let 1513 až 1515 na http://bdh-rd.bne.es/viewer.vm?id=0000012553&page=1, vyhledáno 5. 8. 2019.
11. T. / V. ( Christiane Thomasová / Vít Vlnas ), heslo Ferdinand I., in: Brigitte Hamannová, Habsburkové. Životopisná encyklopedie. Praha 1996, 91. - 94., http://genealogy.euweb.cz/, vyhledáno 5.8.2019.
12. Popis podle Václav Měřička, Řád Marie Terezie, Praha 1990, s. 100. a digitální kopie VII. knihy Ehrenspiegelu na :
    http://daten.digitale-sammlungen.de/0010/bsb00103106/images/index.html?id=00103106&groesser=&fip=eayaenyztsxseayaxdsydeayaewqfsdr&no=13&seite=15, vyhledáno 5.8. 2019.
13. Ko. ( Alfred Kohler ), heslo Karel V., in: Brigitte Hamannová, Habsburkové. Životopisná encyklopedie, Praha 1996, s. 194. - 198., http://genealogy.euweb.cz/, vyhledáno 5.8. 2019.

Sochařská výzdoba kostela Stětí sv. Jana Křtitele v Hospozíně

K významným památkám renesančního umění na Slánsku patří kostel v Hozpozíně. Tradičně je řazen do tzv. Velvarského okruhu, který s ním tvoří sakrální stavby v nedalekých Velvarech, na jejichž podobě se podíleli italští stavitelé. Kostel v dnešní podobě nechal postavit v r. 1595 Jan st. Hrobčický z Hrobčic, aby nahradil dosluhující kostelík, jehož existence je doložena již ve 14.století.

Nový svatostánek vystavěný v renesančním slohu je poměrně jednoduchou stavbou, která však zaujme návštěvníka svou sochařskou výzdobou. Ta jediná dnes v interiéru po nájezdech vandalů a zlodějů zůstala na svém místě. 1.)

Ještě než do chrámu Páně vstoupíme spočine náš zrak na bohatě zdobený renesanční portál hlavního vchodu. Portál, jehož datace je dána latinským nápisem ANNO a letopočtem 1595 pod volutami nádpražní římsy,je ve spodní části ( ostění ) ozdoben rozetami a okřídlenými hlavičkami andělů, horní část ( nadpraží ) je poté vyhrazeno heraldické výzdobě doplněné nápisovými páskami. Text na dvou z nich se zachoval dodnes. Erby náleží staviteli kostela ( uprostřed ) a jeho manželkám Benigně Hrobčické z Hrobčič ( napravo ) a Eufrozině rozené Rabicové z Rabic ( nalevo ). Restaurace provedená v r. 1992 odhalila na znacích zbytky polychromie. Jak vypadalo barevné provedení obou znaků Hrobčických z Hrobčic si lze představit, avšak u Rabicarů z Rabic nejsou tintktury jejich erbu známy. Erb Hrobčických vypadal patrně původně takto: v červenomodře čtvrceném štítu dva hadi dvakrát propletení, vpravo zlatý, vlevo stříbrný, možná oba s korunkami opačných barev . Klenotem byli tíž hadi na paví kytce, přikryvadla modrá a červená. Znak Rabicarů z Rabic lze popsat asi takto : štít je dvakrát dělen, klenotem je dvakrát dělený kužel zakončený na vrcholu pery, ty jsou také u jeho spodku. 2.)

Vejdeme – li do chrámu hlavní vchodem procházíme pod kruchtou. Její tíhu nesou dva toskánské sloupy a dva polosloupy u zdí, které jsou od sebe stejně vzdáleny. Poprsnici kruchty nad sloupy zdobí čtyři prázdné renesanční kartuše. Celé provedení empory nám vzdáleně připomíná kůr sv. Kateřiny ve Velvarech. 3.)

Nejzajímavější z náhrobků nacházející se v kostele jsou náhrobní desky Jana st. Hrobčického z Hrobčic a na Hospozíně a Benigny Hrobčické z Hrobčic, které jsou umístěni naproti sobě v lodi kostela. Náhrobníky, které jsou provedené v hlubokém reliéfu, zobrazují figuru zemřelého. V případě Jana Hrobčického je to rytíř v renesanční plátové zbroji, který v levé ruce drží helm s chocholem a v pravé svírá meč. Hlava zemřelého spočívá na velkém polštáři. U pravé nohy je erb Hrobčických z Hrobčic, jehož štít má navzdory heraldickým pravidlům podobu kartuše. Okraj náhrobku vytváří okolo postavy rám, na kterém je v staročeském jazyku napsáno jméno a datum zesnulého. Obdobně je proveden také náhrobek Benigny Hrobčické. Na něm vidíme dámu v dlouhém šatu dle tehdejší módy, s límcem kolem krku a čapcem na hlavě. Ta spočívá na bohatě tvarované podušce. Ruce překřížené na břiše drží modlitební knížku a křížek, který je dnes stěží viditelný. U levého spodního okraje náhrobníku je v rostlinném oválu umístěn znak Hrobčických a lem náhrobní desky zdobí gotickým písmem provedení nápis, jenž sděluje jméno zesnulé a datum jejího úmrtí. 4.)

Co víme o zemřelých? Jan ( + 1599 ), byl synem Adama ( Mikše ) Hrobčického z Hrobčic a vnuk pražského staroměstského měšťana Jana Mikše, který se stal s povolením krále Ferdinanda I. v. r. 1538 erbovním strýcem Jeronýma z Hrobčic a mohl tak používat jeho erb a přídomek. Mikeš a jeho syn Adam postupně rozšířili rodový majetek o Páleč, Budenice, Jarpice. Adamův syn Jan se v pramenech poprvé vyskytuje v r. 1571, kdy byl již zletilý a otec jej nechal oženit s Benignou ( + 1588 ), jejíž věno nechává zapsat na Velké Pálči. Ta byla patrně vnučkou Jeronýma z Hrobčic, který už před r.1526 obdržel erb od krále Ludvíka Jagellonského a snad byl i povýšen do vladyckého stavu. Benigna r. 1583 kupuje od Bedřicha a Albrechta Štrouchů z Chlumku Hospozín. Po Adamově smrti v r. 1587 si jeho synové dělí zděděný majetek a Janovi připadají Šlapanice. Po smrti manželky ( 1588 ) dědí Jan Hospozín, r. 1594 přikupuje ves Jarpice a o tři roky později získává Úděšice. V tu dobu je již podruhé ženat, poté co r. 1592 uzavírá sňatek s Eufrozinou, dcerou Karla Rabicara z Rabic a na Drmoulu a jeho manželky Amalie rozené Knopové z Losištejna. Jan umírá bezdětný a dědictví se ujímají jeho bratrové. 5.)

Nedaleko od náhrobního kamene Benigny stojí kamenná kazatelna. Je to patrně to nejcennější, co se zde nachází a tak jí dnes před nenechavci chrání dřevěné bednění. Jak vypadá se tak dozvíme pouze z vyobrazení a popisu, který zanechal Ferdinand Velc. Ten její tvar přirovnal k renesančnímu kalichu. Námětem její sochařské výzdoby je Strom Jesse, který je výtvarným vyjádřením Izajášova proroctví o tom, že z potomstva Jesse ( Jišaje ), otce izraelského krále Davida, se zrodí Mesiáš. Vedle zpodobnění Kristova rodokmenu je však také znázorněním spojitostí mezi Novým Zákonem ( zastoupenými evangelisty ) a Zákonem Starým ( proroci ). Ve spodku kazatelny jsou vytesány tři lvi ( symboly bdělosti patrně též odkazující ke Kristu ) stojící na skále. Na jejich hřbetě leží stařec s plnovousem, který si hlavu podpírá rukou. Jejím Jesse, jak se dozvídáme s pásky přehozené přes jeho tělo. Z něho vyrůstá strom, jehož větve se čím dál bohatěji košatí a vedou k jednotlivým biblickým postavám, které by jako z něho vyrůstali. Prvou skupinu tvoří král David, prorok Jeremiáš a neznámá postava s páskou s latinským textem. Je to úryvek z Izajášova proroctví o ratolesti, která vyrazí z pahýlu Jesse ( Izj. 11, 1.- 2. : ,, Vyrazí ratolest ( větev – P. Marie ) z kořene Jesse, vypučí výhonek ( květ – Ježíš Kristus) z jeho pahýlu. Na něm spočine duch Hospodinův“ ). Další tvoří čtyři poprsí s korunou na hlavě. Mohlo by se ve všech případech jednat o židovské krále, ale z nápisových pásek víme, že vedle krále Šalamouna je jednou z postav také prorok Nathan. Zbývající dvě poprsí nejsou označena. Velc se domníval, že se jedná o proroky Daniela a Eliáše, ale součástí stromu bývají i jiní proroci, jako je tomu třeba na jednom z oken katedrály v Chartres. Strom se dále větví do dvou linií. Jedna vede od poprsí Jáchyma k jeho dceři Marii, aby se na závěr rozdvojila tak, aby její konce vedly k symbolům evangelistů Marka ( okřídlený lev ) a Jana ( orel ). Druhá se vine od Jakoba přes Josefa, načež se také rozdvojuje, aby její vrcholy tvořily zbývající dva evangelisté Lukáš ( okřídlený vůl ) a Matouš ( nezvykle vousatá tvář starce ). Průsečíkem těchto linií je evangelisty obklopený Syn Boží, zpodobněný jako malé nahé sedící dítě, které v jedné ruce drží kříž a druhou žehná světu. Nad ním se vznáší Duch svatý v podobě holubice a pod ním je prázdná kartuš. Jaké bylo původní barevné provedení kazatelny netušíme, protože dnešní vzhled získala až při restauraci v 19.století. Kdo byl autorem podobně jako u předchozích děl nevíme, lze však spekulovat o tom, že pocházel z řad italských mistrů usazených ve Velvarech. 6.)

Kamenosochařská výzdoba nejen kazatelny řadí hospozínský kostel mezi přední pamětihodnosti regionu. Její stav i přes dílčí opravy však podobně jak u mnoha dalších venkovských svatyní není dobrý a potřebuje nutně urychlenou opravu. Nezbývá tedy doufat, že se v budoucnu najdou potřebné finanční prostředky a lidé budou moci spatřit opět kostel v celé své nádheře. 7.)

Poznámky :

1. Ferdinand Velc, Soupis památek uměleckých a historických v Království českém, XX.díl, Politický okres slánský, Praha 1904, s. 34. - 45., termín Velvarský okruh uvedla do literatury Eva Šamánková, Architektura české renesance, Praha 1961, str. 94 – 95, která do něj zahrnuje vedle kostela v Hospozíně farní kostel sv. Kateřiny a hřbitovní kostel sv. Jiří ve Velvarech, k nim http://www.velvary.cz/mesto/historie/, vyhlédáno 29.8.2015, stav kostela v r. 2012 ilustrují fotografie na http://www.obec-hospozin.cz/fotografie/kostel-steti-sv-jana/, vyhledáno 29.8.2015
   
   
2. Velc, Soupis ( pozn. 1 .), s. 35, Šamánková, Architektura ( pozn. 1 ), s. 94, která nachází v jeho provedení určitou podobnost s portálem hřbitovní kostela v Mladé Boleslavi, k restaurování Vladimír Přibyl, Monumenta rediviva, Památky restaurované v letech 1990 – 1993 na Kladensku a Slánsku ( kat. výst. ), Kladno 1993, k erbům - znak Hrobčických z Hrobčic vyobrazení a popis Jiří Louda - Rudolf Anděl ( ed.), Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, III.díl, Severní Čechy, Praha 1984, nestr. příloha a znak Rabicarů z Rabic Milan Mysliveček, Erbovník aneb kniha o znacích i osudech rodů žijících v Čechách a na Moravě, Praha 1993, s.46.
   
   
3. Na podobnost s Velvary již upozornila Šamánková, Architektura ( pozn.1. ), s. 94
   
   
4. Náhrobky popsány Velcem – Velc, Soupis ( pozn .1 ), s. 40 – 41, dnešní stav http://www.obec-hospozin.cz/fotografie/kostel-steti-sv-jana/, vyhledáno 29.8.2015
   
   
5. Josef Janáček – Jiří Louda, České erby, Praha 1988, s.119, August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království Českého, VIII. díl, Rakovnicko a Slánsko, Praha 1891, s.210 – 211, Sčk. [ August Sedláček ], heslo Hrobčický z Hrobčic,in: Ottův slovník naučný, XI. díl, Praha 1897, s.766 -767.
   
   
6. Velc, Soupis ( pozn. 1 ), s. 39 – 40., fotografie také Stanislav Krajník – Zdeněk Pospíšil, Kladensko, Praha 1985, s. 64 – 65., motiv Strom Jesse je většinou v sakrálních prostorech součástí výzdoby vitráží ( např. katedrála v Chartres, Yorku nebo v Canterbury ) nebo námětem fresek, ale jeho zpodobnění na kazatelnách již není tak obvyklé ( např. kostel sv. Jakuba ve Villachu v Rakousku. ), k ikonografii – Hynek Rulíšek, heslo Lev, in: Hynek Rulíšek, Postavy, atributy,symboly. Slovník křesťanské ikonografie, Hluboká nad Vltavou 2005, nestr. a Hynek Rulíšek, heslo Jesse, in: ibidem, nestr.
   
   
7. Aktuální stav památky – Vladimír Přibyl, Alena Urbanová, Slánsko – soupis nemovitých kulturních památek – stav k 31.5.2015 na http://www.pamatky.slany.cz/images//seznam.pdf
   
   

Umění doby jagellonské ve Slaném

Toto léto hostila Kutná Hora zajímavý mezinárodní výstavní projekt Europa Jagellonica, který návštěvníka seznámil s uměním a kulturou ve Střední Evropě, jenž vzniklo za vlády dynastie Jagellonců. Samo město jakoby by bylo součástí této expozice ( chrám sv. Barbory, Kamenný dům a Kamenná studna ). Avšak nejen jeho tvář tato doba změnila, také v ostatních českých městech tehdy panoval čilý stavební ruch. To do dnešních časů připomíná řada památek, z nichž lze namátkou jmenovat Vladislavský sál na Pražském hradě, Prašnou bránu na Starém Městě Pražském, kostel sv. Mikuláše v Lounech či Vysokou bránu v Rakovníku. Nejinak tomu bylo ve Slaném, i když stopy, které tato doba zanechala, nejsou tak čitelné jako jinde. ( 1.)

Na počátku panování Vladislava II. Jagellonského v českých zemích je ve Slaném dokončena přestavba městského opevnění, jejíž počátky lze datovat těsně po skončení husitských válek, ale nejvíce je spojená s dobou Jiřího z Poděbrad. O tom, že však skončila až za jeho nástupce, se usuzuje z nedochovaného nápisu ze zbořeného barbakánu Pražské brány, jehož text poprvé publikoval F. B. Mikovec ve svých Starožitnostech a památkách země české. Hovoří o tom, že r.1472 v prvém roce Vladislavovy vlády byla založena nebo vyzdvižena bašta čili dnešní terminologii výše zmíněný barbakán. Jakou vypovídací hodnotu má však tato zpráva pro zdokumentování vzniku této stavby, se dosud odborníci neshodli. ( 2.)

S městskými hradbami patrně souvisí plastika trůnícího krále, jenž bývá někdy považovaná za zpodobnění prvního Jagellonce na českém trůnu. Zda však její původní místo bylo stejné jako to v 19.století, kdy se nacházela ve výklenku na hradební zdi, nebo sem byla přemístěna dodatečně z některé z bran, bašty či průčelí některého měšťanského domu, se již bohužel nedovíme. V současné době je spolu s figurou zbrojnoše s orlicí, jenž pochází z dalšího výklenku ze zbořeného slánského opevnění, umístěna v prvním patře městského muzea. Snad v minulosti existovala ještě druhá figura, zbrojnoš se lvem, o níž se zmiňují Ottovy Čechy, ta se však nedochovala. Lze si tak představit, že se mohlo zprvu jednat o sousoší – uprostřed trůnící král, po jeho stranách zbrojnoši, které podobou své kompozice připomíná mladší miniaturu W. Frölicha ve Znojemské právní knize z 1523, na které mladý král Ludvík Jagellonský sedí na trůně a po jeho stranách jsou stojí dva štítonoši s praporci a štíty se znaky Království českého ( lev) a Jagellonců ( orlice ). Zda se v našem případě jednalo u zbrojnošů o erbovní zvířata, lze dnes již těžko rozhodnout. Dochované plastiky se nám zachovali v poškozeném stavu a jsou pokryty neurčitým šedým nátěrem, jenž je patrně výsledkem snahy konzervovat narušený povrch kamene, takže nelze bezpečně určit, zda byli polychromované, i když je to pravděpodobné. Výtvarně vykazují příbuznost se skulpturami, jenž dosud můžeme spatřit zazděné ve výklencích Maňasovského domu ve Štechově ulici, jenž snad pochází z 15. nebo počátku 16.století. J. Štovíček ve svém článku Slánská skulptura Jiřího z Poděbrad upozorňuje na určitou podobnost mezi slánskou sochou Vladislava Jagellonského a plastikou připisovanou tomuto panovníkovi z hradu Křivoklátu, jenž se za Jagellonců dočkal výrazné přestavby. ( 3.)

Někdy na začátku 16.století se slánští radní rozhodli přestavět Velvarskou bránu, aby lépe čelila případnému útoku. Přestavba však z nejasných důvodů nebyla dokončena. Původní lomové zdivo na hlavním severním průčelí mělo být nahrazeno kvádrovým, ale nakonec se tak stalo pouze zčásti. Současně s tím také patrně z podnětu investorů této přestavby vznikla nová heraldická výzdoba věže. Vedle symbolů některých slánských cechů se tu setkáváme s erby šlechtickými a znakem města. Tato heraldická galerie je výjimečná ze dvou důvodů, jednak se cechovní symbolikou na branách českých měst v této podobě nesetkáváme tak často a za druhé snoubí prvky pozdně gotické ( kolčí štíty) s raně renesančními ( edikula ). ( 4.)

Panování Jagellonců je v našem městě spojeno také s dostavbou kostela sv. Gotharda do podoby, kterou známe z Willenbergovy kresby Slaného z roku 1602. R 1520 je považován za datum dokončení sakristie, jenž byla přistavěna k jižnímu boku presbyteria. Dovršilo se tak konečně dílo, jenž mělo odstranit následky, které chrámu způsobilo obléhání města tábory a sirotky vedené Janem Roháčem z Dubé v r.1425. Komplikovaný stavební vývoj a nedostatek písemných pramenů znemožňuje přesnější dataci nejstarší výzdoby chrámu. Z té vnější se svou podobou do doby jagellonské hlásí městský znak na severní straně presbytáře, jenž vykazuje určité známky příbuznosti s heraldickou galerií na Velvarské bráně. Ostatní venkovní sochařská výzdoba se zachovala v torzovitém stavu, takže lze těžko přesně určit dobu jejího vzniku. Vnitřní výzdobě kněžiště vévodí svorník s hlavou Krista, který podle staršího staršího bádání vzniknul před r. 1460, ale to novější ho klade až na přelom 15. a 16. století. Stejný problém vyvstává v otázce doby zhotovení pozdně gotických maleb v presbytáři. Zobrazení andělů s nástroji umučení a Krista s kalichem bývá datováno před r.1463, je však možné jej také spojit s r.1471, kdy král Vladislav II. potvrdil svému městu jeho privilegia. Přesto se však s ohledem na danou ikonografii přiklání naše přední odbornice na středověké nástěnné malířství Z. Všetečková k názoru, že malby pocházejí spíše z věku poděbradského. Bereme-li však za směrodatnou tézi, že mezi vznikem presbyteria a sakristie byl jen nevelký odstup, musejí být podstatně mladší. ( 5.)

Z tehdejšího vybavení chrámu se do dnešních dob zachovala křtitelnice, kterou lze bezpečně datovat do r.1511. Je to nádoba ve tvaru zvonu, která spočívá na třech zoomorfních nohách s hlavami vousatých starců, snad proroků ze Starého Zákona. Je uzavřena víkem, jenž bylo v baroku doplněno o kříž. Na plášti obíhá dvouřádkový latinský nápis provedený v gotické minuskuli, jenž nás informuje o době vzniku a autorech, jimiž jsou pražský staroměstský mistr Jan Faber ( +1515 ) a patrně novoměstský cínař Pavel Beran. Výzdoba je tvořena liliovou korunou, nad níž jsou čtyři evangelisté zastoupeny svými symboly. Ostatní inventář, který lze z té doby předpokládat, se nám v důsledku barokizace chrámu nedochoval, takže lze pouze uvažovat o nějakém sochařském či malířském díle v podobě oltářní archy podobné oltáři z Ledců či ze Smečna. Máme však zachovány dva ze tří zvonů, které v jagellonské době vznikli. První z nich, celkově největší, je Gothard z r.1494 a je na něm vyobrazen sv. Gothard jako biskup spolu s Pannou Marii. Druhý Vojtěch z r.1508 zdobí reliéf Panny Marie. Ten, který se nedochoval, se jmenoval Dominik ( 1521), byl v 19.století přelití Josefem Diepoldem a padnul za oběť válečnému šílenství. ( 5.)

Panování králů z dynastie Jagellonců se dějin města zapsalo jako doba poměrného klidu a prosperity. To dokazuje i dokončení stavebních aktivit započatých v předchozím poděbradském věku. Městské opevnění je zmodernizováno tak, aby lépe chránilo před účinky palných zbraní. Snad jako projev díků za potvrzení městských privilegií a udělení výsady pečetit své listiny červeným voskem pak Slánští umisťují na hradby sochu Vladislava Jagellonského. Téměř současně finišuje generální oprava kostela, který dostává novou výzdobu a vybavení. Město tak z větší části dostává tvář, kterou známe z jeho nejstaršího Willenbergova zobrazení. ( 6.)

Poznámky:

1. Europa Jagellonica 1386 – 1572 Umění a kultura ve Střední Evropě za vlády Jagellonců, Kutná Hora / GASK 20.5.- 30.9.2012. K umění doby jagellonské J. Homolka a kol., Pozdně gotické umění v Čechách, Praha 1978 a především na architekturu zaměřená práce J. Kuthana, Královské dílo za vlády Jiřího z Poděbrad a dynastie Jagellonců, Praha 2010.
2. Nepřímým důkazem o tom, že přestavba opevnění byla již dokončena je zpráva o tom, že r. 1477 bylo v mírových dobách povoleno využívat jedné z věží hlavní hradební zdi k soukromým účelům jednoho ze slánských měštanů, jenž ji za to měl opravit viz. Vladislav Razím, Opevnění města Slaného v minulosti a dnes, in Slaný České město ve středověku, Kladno – Slaný 1997. Počátek výstavby barbakánu se většinou klade již do doby Jiřího z Poděbrad nebo ještě starší, čemuž snad nasvědčuje označení Pražské brány jako Hradské z r.1468, a s Vladislavem je spojováno patrně jeho úplné dokončení nebo nějaké přestavby či opravy. Nápis však také vůbec nemusí souviset s barbakánem a mohl se na něj dostat druhotně. K barbakánu nejnověji Z. Kuchyňka, Pražská brána ve Slaném. Příspěvek ikonografie k datování stavby, in Slánský obzor roč.13(113)/2005, Slaný 2006, tam i starší literatura k tématu.
3. Socha bývá někdy považována za zpodobnění Jiřího z Poděbrad např .F. Velc, Plastické umění na Slánsku, Slánský obzor III, Slaný 1895 nebo týž, Soupis památek historických a uměleckých Kralovství českého XX. Politický okres slánský, Praha 1904. Naproti tomu tzv. Ottovy Čechy, Díl XII- Rakovnicko, Slánsko a středočeské meziříčí, Praha 1903, a nověji J. Štovíček, Slánská skulptura Jiřího z Poděbrad. Vlastivědný zpravodaj Polabí, roč.11,1971 ji dávají do spojitosti s Vladislavem Jagellonským. V. Přibyl nadhodil hypotézu o možném příbuzenství skulptur z Maňasovského domu se svorníkem s hlavou Krista z presbytáře kostela sv. Gothatda ve Slaném, který vzniknul patrně okolo r. 1500 viz. V.Přibyl a kol.,.Sv.Gothard ve Slaném v proměnách věků ( 1137 – 2007), Slaný 2007.
4. K Velvarské bráně viz. J. Žižka, E. Volfová, Průzkum průčelí Velvarské brány, in Slaný. České město ve středověku, Kladno -Slaný 1997 a stavebně historický výzkum V. Všetečky, Slaný, Velvarská brána a Černá bašta, SHP ,rkp, Praha 1986.
5. Obecně o kostelu nejnověji V.Přibyl a kol., Sv. Gothard ve Slaném......,Slaný 2007, ke stavebnímu vývoji J. Sommer, Ke stavebnímu vývoji kostela sv. Gotharda ve Slaném, in Slaný. České město ve středověku, Kladno – Slaný 1997, svorník s Kristem Z. Kuchyňka, Marginálie ke svorníku s plastikou Krista v presbytáři kostela sv. Gotharda, tamtéž, k nástěnným malbám Z. Všetečková, Pozdně nástěnné malby v kostele sv. Gotharda ve Slaném, tamtéž, a týž a kol., Středověká nástěnná malba ve Středních Čechách, Praha 2011, ke křtitelnici V. Přibyl, Umění jako poselství a příběh, studijní materiál pro SAVČ, Kladno 2006 a k oltářům V. Přibyl, Poznámky ke starému umění na Slánsku – plastika a malba, studijní materiál pro SAVČ, Kladno 2007.
6. Dějiny města v daném období např. kol., Kniha o Slaném, Slaný 1994. Souvislost mezi vznikem sochy krále a Vladislavovým potvrzení privilegií J. Štovíček, Slánská skulptura.........