Slánský portrét císaře Matyáše

Některé obrazy jako svědci zašlých časů dokáží vyprávět příběhy. Splétají dohromady osudy tvůrců, objednatelů, zobrazených i majitelů. Jedním z takových je i portrét císaře Matyáše se sbírek Vlastivědného muzea ve Slaném. V jeho příběhu se nakrátko střetly životní cesty tří významných osobností končící předbělohorské doby. (1.)

• a.) Portrétovaný

Na obraze je zobrazen Matyáš Habsburský v době, kdy stál na vrcholu své politické kariéry. Tedy poté co stal římským císařem. Dosažení této hodnosti se pak stalo patrně podnětem, ke vzniku tohoto díla. Vzorem pro něj byla podobizna téhož panovníka jako českého krále od Hanse von Aachena, která je dnes součástí Obrazárny Pražského hradu. Z té vychází celková kompozice malby, ale v detailech má blíže k dalšímu z mnoha portrétů tohoto vladaře a to tomu žitavskému, na němž je zobrazen jako markrabí Horní Lužice. Jak tedy obraz vypadá? Uprostřed stojí na schodišti panovník. Je oblečen v korunovačním oděvu, který tvoří suknice a plášť sepnutý bohatě zdobenou sponou. Na hlavě má biret, na kterém je ozdoba s perem. Je opásán pásem vykládaným drahými kameni, na němž je zavěšena šavle. Na krku má pověšen řád Zlatého rouna. Pravá ruka je dána v bok a v levé drží panovnické žezlo. Současně se sní opírá o vedle stojící stůl, na němž jsou položeny listiny a císařská koruna. Před ním v levém dolním rohu sedí doga s obojkem, který nese dataci 612. Nad stolem vlevo je závěs. Za postavou panovníka vidíme antickou stavbu( patrně chrám), jenž je obrostlá zelení. Vpravo od něho sedí na něj hledící postava s korunou. V jedné ruce drží tabulku s korunovaným znakem Českého království a latinským nápisem EN TIBIA PARTA CONA. Druhou rukou pak na ní ukazuje. Postava mladé dívky tedy dle atributů představuje Bohemii. Zde patrně symbolizuje skutečnost, že teprve nedávno získaná hodnost českého krále spojená s kurfiřtským hlasem mu mimo jiné dopomohla k dosažení císařského titulu. Nad ní v pozadí se rozprostírá pohled na neznámé město. Jedná li se skutečně o korunovační portrét nového vladaře Svaté římské říše, mohlo by se jednat o Frankfurtu nad Mohanem, které se stalo místem zvolení a korunovace císaře. Ještě výše v pravém rohu je pak umístěn andílek s legendou a datací: AMAT VICTORIA CVRAM 612.( 2.)

• b.) Majitel

Portrétovaný panovník, jenž byl současně zadavatel díla, daroval obraz Jaroslavu Bořitovi z Martinic. Byl to projev přízně jednomu z jeho věrných straníků, jenž patřil ke skupině radikálních katolíků. Svoji oddanost katolické církvi a habsburskému domu prokázal již za Matyášova předchůdce Rudolfa II. násilnou rekatolizací svého panství a odporem proti uzákonění náboženské svobody v zemi. To nastartovalo jeho slibnou politickou kariéru. Nejprve se stává královským radou, následuje hodnost dvorského maršálka a těsně před vypuknutím stavovského povstání pak obdržel místo Matyáše Thurna výnosný úřad purkrabího karlštejnského za panský stav. Zároveň však získává mnoho nepřátel v řadách protestantské šlechty. Nelze se proto ani divit, že po vypuknutí povstání byl jednou z obětí pražské defenestrace. Stává se tak paradoxně symbolem konce Matyášovy vlády v Čechách, to však nebrání tomu, aby po porážce povstání jeho kariéra dále úspěšně nepokračovala a jeho rodu nepřinesla prospěch.

Obraz se stal patrně součástí zámecké galerie ve Smečně. V držení Bořitových potomků a jejich dědiců Clam – Martiniců zůstal až do počátků 20.století. Po rozpadu Rakouska – Uherska je však clam – martinický majetek zkonfiskován. Umělecké sbírky rodu jsou při záboru smečenského panství, kterému došlo v rámci pozemkového reformy v r. 1922, rozchváceny. Pouze malá část se dostává do slánského muzea. Mezi nimi též tento portrét, který dnes je umístěn v sakristii kaple Zasnoubení P. Marie piaristické koleje ve Slaném.( 3.)

• c.) Tvůrce

Dílo není signováno a autorství tak lze určit pouze uměleckohistorickým rozborem. Předpokládá se, že se jedná o práci dílny malíře Hanse von Aachena.. Tento umělec přišel do Prahy za vlády uměnímilovného císaře Rudolfa, jenž ho již dříve jmenoval svým dvorním malířem. Po jeho smrti přešel do Matyášových služeb. Pro něho vytvořil několik různých podobizen. Z nichž výše zmíněná z Obrazárny Pražského hradu patřila, k těm z nichž vycházela dílenská produkce. Práce pro Rudolfova bratra nebyla již pro malíře umělecky tak zajímavá a ten se proto hodlal vrátit do Bavorska, kde před příchodem na císařský dvůr pobýval, avšak smrt tomu zabránila. Náš obraz tedy vzniká v dílně předního středoevropského manýristického malíře, jehož osud spěje k neodvratnému konci.

Zub času zapracoval i na obraze. Na jeho vytvoření bylo použito velmi řídké plátno, jehož reliéf značně ovlivňuje povrch malby. Tenký podklad nebyl před malbou zbroušen. To způsobilo, že na některých místech došlo k odření nebo odpadávání malby. Tak bylo nutno v minulosti přistoupit k několika restauracím, při niž došlo k přemalbě, jenž byla patrná na prstu prvé ruky a v okolí palce levé ruky. Poslední restaurátorská zpráva se dále zmiňuje o tom, že malba byla puchýřovitá zpečená, ve spodní části vystavená žáru svíce nebo horku při požáru. To je však vše co se o stavu obrazu v minulosti víme.

Lze proto jen doufat, že se obraz někdy dostane do zorného úhlu odborníků a my se o něm a lidech s ním spojeným snad dozvíme o něco více než dosud. ( 4.)

…...................................................................................

Poznámky:

1. V r. 1969 uspořádalo slánské muzeum výstavu věnovanou umění spojeného s rodem Martiniců, na které byl obraz prezentován, katalog k ní vydaný katalog je také základním zdrojem informací o tomto portrétu viz. Barokní portrét, Martinicové, Slaný 1969
2. K osobě císaře např. B. Hamannová a kol., Habsburkové, Životopisná encyklopedie, Praha 1996. Podobizna z Obrázárny je odlišná především typem pláště panovníka, kterým je v tomto případě kožešinou podšitý kaftan s typickým uherským zdobením. Oproti tomu u našeho obrazu tento prvek chybí a panovník tedy pravděpodobně není vyobrazen v uherském oděvu, jak se dosud soudilo. K hradnímu portrétu viz. J. Neumann, Obrazárna Pražského hradu, soubor vybraných děl, Praha 1966, kol. Obrazárna Pražského hradu, průvodce expozicí, Praha 1998 a E. Fučíková (ed.), Rudolf II a Praha, císařský dvůr....., katalog exponátů, Praha 1997. S žitavským obrazem se shoduje pouze v detailech např. ve vyobrazení psa. Tento obraz byl součásti výzdoby žitavské radnice a dnes se nachází v tamním městském muzeu. Viz. J.Bahlcke a kol., Dzieje Gornych Luzyc, Warszawa 2007. Popis slánského obrazu dle restaurátorské zprávy P. Blatný, závěsný obraz „Podobizna císaře Matyáše“. Za možnost jejího prostudování děkuji emeritní ředitelce muzea B. Frankové.
3. Informace o Jaroslavu Bořitovi z Martinic v době předbělohorské viz. J. Jankovec, Dávné děje města Smečna – Muncifaj, Praha 2002, R. Hájek, Jaroslav Bořita z Martinic na počátku renesance svého rodu, in Slánský obzor 16/2009, Slaný -Kladno 2009, a J. Čechura, 5.5. 1609, Zlom v nejdelším sněmu českých dějin, Generální zkouška stavovského povstání, Praha 2009. Další osudy obrazu viz. Barokní portrét.......
4. O životě a díle Hanse von Aachena viz. kol.Umění na dvoře Rudolfa II., Praha 1991, Dějiny českého výtvarného umění, Díl 2 sv.1, Praha 1989 a nejnověji katalog výstavy Hans von Aachen ( 1552 – 1615 ), Malíř na evropských dvorech, Praha 2010. Stav obrazu před poslední restaurací popsán dle zprávy P. Blatného.

Foto: Vladimír Přibyl

Purkrabí z Donína a město Slaný

Děkanský kostel sv. Gotharda ve Slaném se těší zasloužené pozornosti badatelů již od 19.století, přesto si uchovává mnohá tajemství, která pravděpodobně nevydá nám, ani naším potomkům.( 1.)

Jednou ze záhad, která poutá naši zvídavost, je otázka nedochované heraldické výzdoby, jenž popsali ve svých dílech dávní návštěvnici chrámu, avšak jejich svědectví v nás vyvolávají jisté rozpaky.( 2.)

Jak popisuje F. Velc v Soupisu památek historických a uměleckých politického okresu Slánského r.1840 bylo přistoupeno k nové výmalbě kostela. Při odstraňovaní staré omítky byly nalezeny dva znaky – prvý lze popsat takto: na štítu španělského typu tři kosy v červeném poli, u něho nápis Jan z Kozojed, a blason druhého je takovýto: štít s holubicí držící zelenou ratolest, u něho nápis Václav z Kounic. Současně byla obnovena druhá skupina erbů, kterou tvořil městský znak, dvouhlavý císařský orel a dva erby – troje černé parohy jelení v zlatém poli, s nápisy „Otto Purghrabie z Donina“ a „Wladislav Purghrabie z Donina. Tato skupina, která spolu s obrazy čtyř evangelistů tvořila výzdobu klenby presbytáře, je dávána do souvislosti z výmalbou kostela, ke které došlo r.1614 a za jejího autora je považován Matouš Šafránek a jeho pomocníci.( 3.)

To co nás na tomto popisu zaráží a budí naší pozornost jsou dvě věci – za prvé: až na erb rytířů z Kozojed nelze ztotožnit popsané znaky s erby šlechtických rodů, ke kterým náleží osoby z nápisů a za druhé: jaký vztah měli tyto šlechtici ke kostelu, potažmo ke Slanému. V tomto případě jsou nejlépe zdokumetovány přátelské styky purkrabí z Donína.

a.) Erby

Kdybychom se pokusili určit jednotlivé znaky pouze podle jejich popisu, došli bychom pravděpodobně k těmto závěrům. Prvý znak lze připsat Kozojedským z Kozojed, alespoň v tom případě, že budeme vycházet z toho jak jej popsal A. Sedláček. ( 4 .).

U druhého bychom s největší jistotou uvažovali o některé větvi vladyckého rodu ze Zásmuk, jenž měla od 16.století ve znaku holubici s olivovou větvičkou v zobáku. Erb se znamením holubice dále užívali některé šlechtické rody usídlené na Časlavsku a Kouřimsku. Patří k nim vladykové z Klučova, Bukovna a z Mlékovic. Z Tachovska je znám rod Holubů ze Štokova, erbu stříbrného holuba na modrém štítě. K erbu Zásmuckých ze Zásmuk byl r. 1594 přijat lomnický měštan Jan Šípař, jenž proto užíval shodný znak jako zmínění vladykové. Avšak těžko lze štít s holubicí či holubem spojovat z rodem Kouniců. Ten užíval erb dvou zkřížených stříbrných leknínů v červeném poli.( 5.)

Zbývající dva šlechtické erby, bychom dle jejich popisu určili jako znamení některého příslušníka šlechtického rozrodu Hroznatovců, nazvaného F. Palackým dle bl. Hroznaty, a k němuž řadíme rody pánů z Vrtby, z Gutštejna, z Krašova a další. Těžko by nás však napadlo je spojovat s purkrabími z Donína, jejichž znakem byly dva zkřížené stříbrné parohy v modrém poli. V daném případě lze uvažovat, že původní erby jenž patřily k výmalbě z r. 1614 byly v průběhu staletí přemalovány do podoby, jak jí popsal ve svém díle F. Velc. ( 6.)

b.) Nápisy

1. z Kozojed

Rodová tvrz vladyků se nacházela ve vsi Kozojedy, ležící na rozhraní Lounska a Rakovnicka 17 km od Nového Strašecí. Prvními známými představitele rodu jsou Dalibor a jeho příbuzný Pakoslav, ktěří jsou uváděni r. 1316 jako majitelé této vsi a snad také již stojící tvrze. Dalibor padl r. 1346 v bitvě u Kresčaku a jeho potomci drželi rodový statek až do 15.století, kdy pravděpodobně tvrz zanikla, neboť se již neobjevuje dále v pramenech. Rod rytířů z Kozojed se zatím rozrůstal a získával majetek i jinde Čechách. Kterého člena rodu jménem Jan se týkal nápis v slánském kostele? Nevíme. Mohl to být třeba Jan st. z Kozojed, jenž zastával v letech 1454 – 1459 úřad purkrabího na Křivoklátě. Nebo syn Aleše z Kozojed a v Mněteši, purkrabího na Budyni a později na Mšeném, který spolu s otcem vedl dědický spor z bratrem Daliborem (+1498). Též to mohl být jiný příslušník dynastie, jenž byl podobně jako Václav Dalibor z Kozojed ve službách Martiniců na Smečně. Avšak ani pro jednu z těchto variant nemáme nezvratné důkazy. ( 7.)

2. z Kounic

Již rozbor erbu Václava z Kounic nás vede k otázce, zda je možno ho pokládat za příslušníka česko - moravského rodu Kouniců. Ten patřil ke skupině rodů ( páni z Újezdce a Kunic, páni z Talmberka, Černičtí z Kácova, Rychnovští z Rychnova a páni z Martinic ), jenž měla na štítě znamení lekna, což by snad svědčilo o jejich společném původu. Nejstarší doklady v písemných pramenech hovoří o předcích pánů z Kounic již v první polovině 13.století. Rod se dělil na dvě linie: Stošů , jenž se dále rozpadla na větev českou a moravskou, a Šišků. Co by mohlo spojovat tuto dynastii, jejichž majetek ležel převážně na Moravě, s naším městem? Na Slánsku patrně nedrželi Kounicové žádné statky. Víme pouze o jedné člence rodu, která v předbělohorské době žila v slánském kraji. Byla jí Žofie Stošová z Kounic, které její manžel Václav Litmír z Háje r.1555 zapsal jmění na tvrzi Přerubice, ležící nedaleko Mšena. Jestli je ona vodítkem pro řešení našeho problému s druhým nápisem v svatogothardském chrámu, nedokážeme říci. ( 8.)

3. Purkrabí z Donína

Jedině v tomto případě nemáme problém ztotožnit nápisy s konkrétními osobnosti a vysvětlit jejich vztah k chrámu i městu. Prapředkem tohoto rodu byl Jindřich z Rotova, jenž se stal r.1152 purkrabím na hradě Donín v Sasku. Jelikož jeho potomci vykonávali hodnost purkrabích na tomto hradě dědičně, začali se páni z Rotova nazývat purkrabími z Donína. Tento nezvyklý přídomek užívali i poté co již tento úřad nezastávali. Od počátku 13.století až do roku 1402 zůstával hrad Donín nepřetržitě v rukách českých panovníků a rod purkrabích z Donína se začal usazovat v Čechách a hlásil se k české šlechtě. Za Lucemburků se upravil vztah hradu k Českému království tak, že se z něho stalo zahraniční léno Koruny české. Avšak r. 1402 dobyl míšenský markrabě Vilém a připojil ho k Míšni. Až do 17.století trvaly snahy Koruny o zachování lenních nároků, avšak bylo dosaženo pouze částečných úspěchů. Rod Donínů, který se mezitím rozkošatěl do mnoha větví, byl nucen oželet ztrátu úřadu. V Čechách usazená větev se začala dělit na dvě linie – benátskou a újezdeckou. Nás bude zajímat především ta druhá, jejíž někteří zástupci se stali majiteli Bílého Újezdce*, nedaleko Smečna, a na slánském předměstí držela stavení, v kterém pobývali při svých návštěvách města. Zakladatel linie Bedřich purkrabí z Donína získal Újezdec před r.1457, jelikož však on ani dvě po něm následující generace zde nesídlili, zdejší tvrz zpustla. R. 1542 vložil jeho vnuk Jan celou ves s mlýnem a jiné dědictví po dědu zděděném do obnovených zemských desek. Zemřel po r. 1553 a zanechal čtyři syny, kteří si r.1558 otcův majetek rozdělili. Újezdecký dvůr připadl Kamilovi a Janovi, přičemž první z nich zde nechal vybudovat novou tvrz. Jelikož r.1563 zemřel bezdětný připadla jeho polovina dvora Janovi a ten celý statek ještě téhož roku prodal bratru Václavovi a vystěhoval se do Bavor. Václav během svého života několikrát zastával funkci hejtmana slánského kraje za stav panský. Slánský děkan Vavřinec Leander Rvačovský mu dedikoval své dílo o masopustu. R.1589 chtěl Bílý Újezdec prodat císaři Rudolfu II., ale nakonec se transakce neuskutečnila. Takže se opět po jeho smrti (1598/1599) stal znovu předmětem dědictví. R.1601 došlo mezi jeho syny k dohodě, podle které Vladislav a Otta postoupili za finanční vyrovnáni újezdecké panství bratrovi Bedřichovi. Ten je dnes známý především jako renesanční cestovatel a autor cestopisu. Jako jediní z bratrů konvertoval na katolickou víru a r.1602 se oženil s Isoldou z Martinic, dcerou smečenského souseda Jaroslava Bořity z Martinic, avšak za tři roky ovdověl. Zapojil se podobně jako jeho otec do veřejného života. Zastával několikrát funkci hejtmana slánského kraje. Byl císařským radou, přísedícím u zemského soudu a relátorem při zemských deskách. Jeho cestovatelská vášeň, půjčky císaři Rudolfovi a jeho nástupci Matyášovi, ale i podpora jezuitů způsobila, že se značně zadlužil, takže byl nucen prodat své rodové sídlo. To r.1611 od něj koupil jeho bývalý tchán. Po Bílé hoře nebyl mezi těmi katolíky, kteří se obohatili z konfiskací majetků protestantů, přestože pohledávky u císařské komory nebyly po řadu let vyrovnány. Zemřel r. 1634 téměř opuštěn a v takové chudobě, že nezbylo nic, čeho by mu mohl být pohřeb vystrojen. Jeho bratři Vladislav a Otto oproti němu zůstali věrni otcovské víře až do své smrti. Dostali se proto se svým bratrem a Jaroslavem Bořitou z Martinic do sporu, který vyvrcholil jejich listem defenzorům, jenž měli dohlížet na dodržování svobody vyznání zaručené Rudolfovým Majestátem. Zastali se totiž podaných ze vsi Přelíce, která patřila k ujezdeckému panství, jenž byly vystaveny rekatolizaci ze strany nové vrchnosti. R.1614 patrně finančně přispěli na novou výmalbu slánského kostela sv.Gotharda. O tři roky se později účastní volebního sněmu, který ustanovil Ferdinanda Štýrského novým českým králem. Jsou účastníky českého stavovského povstání. R. 1620 výmírá po smrti Jana purkrabího z Donína benátská linie rodu. Majetek zemřelého panství lemberské proto měli zdědit Fridrich, Vladislav a Ota, avšak dluhy na něm ležící tomu fakticky zabránily. Po potlačení povstání byli odsouzeni konfiskační komisí ke ztrátě majetku, Otto r.1622 přišel o dvě třetiny a Vladislav v následujícím roce o polovinu svého jmění. R.1623 postoupily bratři z Donína své nároky na Lemberk Albrechtu z Valdštejna. Ten koupil statek jako konfiskát od královské komory. Ta pak měla podle rozhodnutí českého místodržitele Karla z Lichenštejna r.1626 vyplatit Donínům 9 500 kop míšenských, z nichž připadlo královskému fisku z dílu Ottova 3 166 kop míšen. a z dílu Vladislavova 2375 kop míšen. Nakonec však zůstala celá suma královské komoře. R.1628 totiž předtím než odešli do ciziny, protože nechtěli přestoupit na katolický víru, prodali bratrovi Fridrichovi svůj dům na Novém městě pražském, jenž neuvedli při svém odsouzení jako svůj majetek. Otto se r.1631 při saském pádu vrátil z emigrace do vlasti. Zato byl odsouzen r.1634 novou konfiskační komisí ke ztrátě všeho jmění. Zbytek života pak z manželkou Kateřinou Voděradskou z Hrušovan dožil v exilu v Dráždanech, kde r.1640 zemřel. Jeho bratr Vladislav byl zabit vojáky r.1642 u Mužákova. Tím vyhasla celá česká větev purkrabích z Donína. ( 9.)

Heraldická výzdoba kněžiště nepřečkala 19.století. Nejprve byla r.1874 zabílena a následně odstraněna při opravě kostela r.1890, kdy byly pod ní nalezeny starší nástěnné malby z druhé poloviny 15.století. Naše znalosti o ní se tak zakládají pouze na tom, co nám sdělují z té doby publikované popisy chrámu. Co lze o ní tedy na závěr říci ? Šlechtické erby patřily patrně donátorům kostela. S jistotou to tak lze říci o znacích náležících Vladislavovi a Ottovi purkrabím z Donína, jejichž osudy jsou dobře zmapovány. Podoba znaků, jak byla popsána, je patrně výsledkem pozdější neodborné přemalby. Není pochyb, že součástí výzdoby kostela byl erb vladyků z Kozojed, kteří našli působiště i na Slánsku, takže jejich kontakty s naším městem jsou více než reálné. Určit však konkretní osobu Jana z Kozojed a popsat jeho vztah ke Slanému bohužel neumíme. Podobně je tomu tak i u Václava z Kounic. V tomto případě však panují nejen pro podobu znaku pochybnosti o tom, zda se jedná o člena rodu Kouniců a zda vůbec nedošlo k nesprávné interpretaci příslušného nápisu. Jako jediným záchytným bodem se nám prozatím jeví manželka Václava Litmíra z Háje Žofie Stošová z Kounic. Odpovědi na dané otázky, by nám snad v budoucnu mohlo přinést bádání v archívech.

…................................

* R.1789 ves přejmenována na Šternberk

Poznámky:

1. Dějiny a popis chrámu především Ferdinand Velc, Soupis památek historických a uměleckých památek v politickém okresu Slánském, Praha 1904, Zdeněk Wirth, Děkanský kostel sv. Gotharda ve Slaném, Slánský Obzor XIV, 1906, Antonín Podlaha , Posvátná místa království Českého, díl VII. Vikariát Slánský, Praha 1913, Emanuel Poche a kol., Umělecké památky Čech, díl 3, Praha 1980 a další. Nejnověji pak Vladimír Přibyl a kol., Sv.Gothard ve Slaném v proměnách věků. 1137 – 2007, Slaný 2007.
2. Jedná se především o popis Ferdinanda Velce, Soupis …., Ferdinanda Břetislava Mikovce, Starožitnosti a Památky země České, Praha 1860 a Františka Beneše, Z cesty po Rakovnicku, Žatetecku a Loketsku – Slane, Památky archeologické a místopisné, díl VIII.(1868 - 1869), roč.1868. Na to, že popis erbů připisovaných purkrabím z Donína není shodný se skutečnou podobou jejich rodového znaku poprvé upozornil Tomáš Raichl, Matouš Šafránek (Crocinus, Jednuška) – život a malířské dílo, Slánský Obzor 16, 2009, který však tento rozpor přičítá na vrub autorům blasonu F.Velcovi a F.Benešovi.
3. Srov. Tomáš Raichl, Matouš Šafránek....
4. Viz. August Sedláček, Českomoravská heraldika II. Část zvláštní, Praha 1925 reprint 1997. Jinou podobu však uvádí Milan Mysliveček, Erbovník, Praha 1993 – červeno-zlatě polcený štít, v červeném poli tři zlaté koule (2,1).
5. Viz. August Sedláček, Českomoravská......., Milan Mysliveček, Erbovník.......
6. Tamtéž. Je velice nepravděpodobné, že by k nesprávnému vyobrazení erbů došlo v době výmalby.
7. Viz. kol., Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III – Severní Čechy, Praha 1984, August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze království Českého, sv.VIII – Rakovnicko, Slánsko, Praha 1891
8. Viz. August Sedláček, Českomoravská, -//-, Hrady, zámky a tvrze VIII.., Jan Halada, Lexikon české šlechty I, Praha 1992, Ottův slovník naučný I - XXVIII, Praha 1888 – 1908
9. K purkrabím z Donína obecně – Josef Janáček, Jiří Louda, České erby, Praha 1988, Jan Halada, Lexikon české ….., Ottův slovník ….., k Bílemu Újezdu – August Sedlaček, Hrady, zámky, tvrze..VIII..., kol, Hrady, zámky...III.- Severní Čechy, úřad hejtmana slánského kraje – Petr Mareš, Obsazování úřadu krajského hejtmana v předbělohorské období a soupis krajských hejtmanů na základě dochovaných seznamů z let 1563/ 1564 – 1616/1617, Praha 2009, k Fridrichu z Donína – Antonín Grund, Cestopis Bedřicha z Donína, Praha 1940, Michael Borovička, Oběť renesanční cestovatelské vášně, Lidé a země, roč.2008/8, k Vladislavovi a Ottovi purkrabím z Donína – list defenzorům: Václav Šubrt, Apologie druhá stavův království Českého, tělo a krev Pána Ježíše Krista pod obojí spůsobou přijímajících, Praha 1862, Lemberk: August Sedláček, Hrady, zámky a tvrze.., sv. X - Boleslavsko, Praha 1895, konfiskace: Tomáš Václav Bílek, Dějiny konfiskací po r.1618, 2. sv, Praha 1882 – 1883.